Karina Hoření je členkou mezinárodního týmu, jenž zkoumá osidlování oblastí po odsunutém německém obyvatelstvu. V rozhovoru mluví o tom, co nám mohou předměty prozradit o minulosti, a rozporuje řadu stereotypů, které se k Sudetům vážou.

Karina Hoření. Foto z osobního archivu
Ve vašem projektu Spectral Recycling pojímáte hmotné pozůstatky jako duchy, díky nimž lze zkoumat historii i popisovat současnou zkušenost. Co vás k tomuto přístupu vedlo?
Byl to nápad vedoucí projektu Karoliny Ćwiek-Rogalské. Obě pocházíme ze „znovu osídlených“ míst, ona ze severozápadního Polska, já ze severních Čech. Vyrůstaly jsme obklopeny věcmi po Němcích. V Polsku existuje i legislativní kategorie pro to, co je po-německé; v Česku je to ustálené spojení, za nímž se ovšem může skrývat mnoho nevysloveného. Náš výzkum pak na první pohled působí jednoduše. Chodíme a ptáme se: „Máte něco po Němcích?“ To, že je výzkum zaměřený na předměty, nám leccos ulehčuje. V rozhovorech se příliš nevěnujeme příběhům samotného přesídlení, protože lidé je většinou přesně neznají; nejsou součástí rodinné paměti, kterou by chtěli předávat. Většina z nich má jen mlhavou představu, odkud jejich předci přišli a jak se dostali do Sudet. Ale já se pak můžu zeptat: „A máte někde nějaké věci z té doby?“ A už se jde do sklepů a na půdy nebo do obýváků. I v tomto případě ovšem odpovědi často zní: „My si myslíme, že to je po lidech, co se jmenovali takhle, protože jsme našli za trámem sešit,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.