Před několika lety vyvolal rozsáhlou debatu projekt Českého rozhlasu a PAQ Research, který pracoval s rozdělením české společnosti do šesti tříd. Levicoví kritici ukazovali, že třída je vidět jen do úrovně té „vyšší střední“ (v průzkumu byla cudně překřtěna a rozdělena na „zajištěnou střední třídu“ a „nastupující kosmopolitní třídu“). Projekt, který chtěl zviditelňovat sociální nerovnosti, nám paradoxně neukázal vrcholek pyramidy. Jistě si nikdo nemyslel, že multimilionáři budou vyplňovat test Českého rozhlasu zjišťující, jak jsou na tom s kulturním, sociálním a ekonomickým kapitálem. Kam ale nejbohatší Čechy jako Křetínského, Babiše a tehdy ještě Kellnera vůbec zařadit?

Hlubokým a v mnoha ohledech stále aktuál­­ním příspěvkem do této debaty je kniha Jeffreyho A. Winterse Oligarchie (Oligarchy, 2011). Politolog a přední odborník na oligarchickou formu moci především zdůrazňuje, že oligarchů je tak málo, že netvoří třídu a nejsou elitou. A dodává, že „železný zákon oligarchie“, zformulovaný sociologem Robertem Michelsem, je možná výstižný, ale špatně pojmenovaný: ve skutečnosti není o oligar­chiích, popisuje prostě, že každou společenskou organizaci uchvátí její elita.

Obrana bohatství

Jak tedy oligarchii odlišit od elit? Wintersovi pomáhá identifikace různých zdrojů moci. Ta může vycházet z formálních práv (například občanských), z funkce v nějaké hierarchii (moc prezidentů, manažerů či univerzitních…