„Vylézám ven zpod polozavřeného oka, jehož křídla přidržuju napjatými dlaněmi“, „moje tělo je tělo zestárlého mimina vykoupaného ve stoprocentním lihu, kůže pálí, je zmačkaná, v mléko nedoufá, kusy visí“ – a přitom nejde o ždímání surrealismu nebo dekadence. Texty debutující Darii Gordovy, která se narodila před třiceti lety v ruském Murmansku, studovala mj. libereckou germanistiku u Pavla Novotného a dnes žije v Praze, jsou plné snových obrazů a abstrakt i zcela konkrétních počitků a tělesnosti. Není snadné říct, co se v těch znepokojivých básních v próze vlastně děje, ale stejně tak není možné něco netušit. Občas tu probleskne zkušenost emigrace z vlastní země i jazyka, jde však jen o jeden z aspektů hutné a nehostinné materie světa, který vzbuzuje především nevolnost, ale i touhu: „Budeme svoji na zelených planinách, kde se moje dětské nitro ztrácelo jejich nekonečností.“ Skutečnost jako by překypovala, a přitom se ukazovala v nejrůznějších absencích či negativitách: nemožnost, nesoustředěnost, nestabilita, nelaskavost, nevypočitatelnost, to vše jen na několika po sobě jdoucích stránkách. K napětí, jež tyto fragmenty vyvolávají, přispívá i křížení niternosti prožitků s odtažitostí matematiky a fyziky: srdce bolí, a zároveň se měří jeho tepová frekvence. Podobně dvojaký je i titulní „formaldehyd“ – zlověstná, jedovatá látka neviditelně přítomná v našich domovech, a zároveň podchycená jednoduchým chemickým vzorcem. Vyprchává velmi zvolna, podobně jako texty Darii Gordovy.

Daria Gordova: Formaldehyd. Protimluv 2025, 72 s.