Když jsem na záznamu z projednávání státního rozpočtu na letošní rok v Poslanecké sněmovně zahlédl bývalého ministra kultury Martina Baxu v kšiltovce se sloganem „Make ART great again“, chápal jsem to jako alespoň symbolickou, i když poněkud teatrální podporu kultury a živého umění, a jako protest proti škrtům v této oblasti (ve srovnání s loňským rokem jde o rozdíl 3,9 miliardy a v porovnání s návrhem rozpočtu Fialovy vlády o 1,2 miliar­dy korun). Vzápětí jsem si ale musel položit otázku: k jaké době zmíněné heslo vlastně odkazuje? Kdy na tom česká kultura po roce 1989 byla tak dobře, abychom mohli bez uzardění operovat slovem „­great“? Obávám se, že nikdy, nakonec ani onoho mno­­hokrát deklarovaného jednoho procenta státního rozpočtu na kulturu žádná z polistopadových vlád nedosáhla, ačkoliv to v programovém prohlášení slibovala každá druhá.

Baxa pochopitelně odkazoval na dobu svého vlastního působení v čele resortu, na niž nejspíš řada lidí z kultury bude ráda vzpomínat. Ve skutečnosti se ale toto období příliš nelišilo od předešlých let. Bývalý ministr nepřišel s žádnou novou ucelenou koncepcí, pouze – tak jako jiní před ním – neodpojoval kapačky, které dlouhodobě podvyživenou kulturu udržovaly jakžtakž při životě. A v roce 2025 do nich napumpoval o něco málo infuzní glukózy navíc. Označovat to za „úžasné“ tak mohou jen ti, kteří se o situaci v oblasti kultury nezajímají, případně někdejší ministr, který se na sebe snaží upozornit, když z opozičního křesla předkládá pozměňovací návrhy – sice opodstatněné, ale předem odsouzené k neúspěchu.

Nynější ministr kultury Oto Klempíř se od většiny svých předchůdců liší. Především v tom, že se rozhodl zmíněné kapačky odpojovat či jejich obsah redukovat způsobem, který mnohým kulturním subjektům nedovolí dožít se konce roku. Ani to česká kultura nezažívá poprvé. Ovšem když se v roce 2013 o totéž pokusila ministryně Alena Hanáková (TOP 09), která rovněž hodlala drasticky omezit dotační programy na živé umění, stala se do té doby nevídaná věc. Lidé z kultury se spojili napříč obory, založili iniciativu Zachraňte kulturu, na demonstracích požadovali rezignaci ministryně a – světe, div se – nakonec dosáhli svého. Hanáková opravdu odstoupila. Po třinácti letech, během nichž kulturní prostředí výrazně zasáhla pandemie (a opět je na chvíli stmelila), se podobná krize opakuje, ale tentokráte v dost odlišných podmínkách. Společnost je rozdělená více než kdy dřív a v prostředí skutečných i hodnotových válek se problematika kulturního a uměleckého provozu zdá být stále marginálnější, jakkoli z historie víme, že právě v těžkých časech význam kultury roste.

Novopečenému ministru Klempířovi už pod okny Nosticova paláce skandovalo 1700 studentů a studentek tuzemských uměleckých škol i lidí z nejrůznějších kulturních odvětví, aby tak protestovali vůči avizovaným škrtům. Ministři za Motoristy sobě jsou ale lidé zvláštního ražení, a nelze tudíž spoléhat na to, že by je rozhodil fakt, že proti nim vystupují lidé z oboru, který mají řídit a snad i chránit před zánikem. Stačí si vzpomenout na protest proti působení Petra Macinky na ministerstvu životního prostředí. Nekompetence v podání Motoristů ovšem překračuje dosud myslitelné hranice. Vždyť i kritika odborné veřejnosti v interpretaci motoristických ministrů představuje důkaz, že svou práci dělají dobře! Což bohužel dává smysl jen za předpokladu, že jejich skutečným úkolem je kulturu, respektive ochranu životního prostředí postupně zcela rozložit.

Zatímco Macinka se před nástupem na pozici ministra životního prostředí netajil tím, že „poteče zelená krev“ a následně vyhlásil v Česku „konec klimatické krize“, Klempíř nic po­dobného nehlásal a právě v tom někteří zprvu spatřovali jeho kulturnost. Místo toho mluví o ochraně památek, tradic a folkloru a škrty na poli živého umění hájí osvědčeným argumentem „hospodárnost, efektivnost, účelnost“. Vehementně odmítá, že by českou kulturu čekala slovenská cesta, ale v praxi se zdá, že už se po ní vydal. Podporu si podle něj zaslouží „umělecká excelence“, o níž ovšem nic bližšího neřekl, a my si můžeme jen domýšlet, že spočívá v komerční úspěšnosti. To by ostatně potvrzovalo vystoupení jeho stranického kolegy Matěje Gregora, jenž se při projednávání rozpočtu nechal slyšet, že to „koneckonců byla vždy ta kultura nejvznešenější“, která se „platila a živila sama“.

Když už jsem zmínil Slovensko, stojí za připomenutí, že česká kulturní obec svým východním sousedům měla dlouhé roky co závidět. Například víceleté dotace na živé umění, které umožňují celému kulturnímu prostředí beze stresu pracovat v horizontu přesahujícím dvanáct měsíců. Na Slovensku tedy dochází k destrukci celkem funkčního systému, v Česku oproti tomu sledujeme snahu o přiškrcení soustavy, která zajišťuje pouze základní životní funkce. Výsledek vyjde bohužel nastejno.

Volání po úsporách v oblasti živého umění, kam směřuje zcela zanedbatelná část rozpo­čtu, navíc účelově odvádí pozornost od ztrát v řádu stovek miliard, o něž stát každoročně přichází v důsledku existence daňových rájů, korupce u státních zakázek či dotačních podvodů. Pro příklad nemusíme chodit daleko: například snížení dotací literárním časopisům pro daňového poplatníka znamená, že na ně ročně nepřispěje dvě koruny čtyřicet haléřů jako doposud, ale třeba korunu a padesát haléřů. V rámci takové „úspory“ se rozbije něco, co drželo pohromadě jen díky obětavému úsilí lidí, kteří mají zpravidla hned několik prací (je úsměvné, když jim nyní různí rozumbradové radí, ať tedy nepracují, anebo naopak začnou pracovat doopravdy). A pokud různí „hybridní novináři“ zdůrazňují, že jde o nedobrovolný příspěvek, má to podobnou logiku, jako by říkali: „Nechci, aby se z mých daní dotovala nemocnice v Bruntále, nikdy jsem tam nebyl a ani se tam nechystám…“

Současný ministr prý chce rozlišovat mezi tím, „co je pro kulturní život země skutečně nosné“, a „pokračováním zaběhlých nároků bez dostatečně silného veřejného dopadu“. I když pomineme skutečnost, že tím v podstatě ignoruje funkci odborných komisí, které zatím sice nezrušil, ale už zpochybňuje jejich relevanci, nelze se zbavit dojmu, že by „nosnost“ umění nejraději určoval jeho kompatibilitou s vlastním ideologickým mustrem. Umění se koneckonců podporuje i v diktaturách – jde jen o to, jaké.

Navzdory tvrzení exministra Baxy česká kultura není ani nebyla ve skvělé kondici. Sotva tedy může být „great again“. Pokud ji s novým ministrem čeká něco velkého, bude to – slovy jedné televizní věštkyně – „velký špatný“.