V eseji V šedých horách zlato není aneb Hrst úvah o literatuře fantasy Andrzej Sapkowski ironicky shrnuje archetypální narativní strukturu fantasy (1993; cituji z českého překladu, který vyšel v roce 1994 v časopisu Ikarie): „V jednom více či méně vesnickém okolí si žije hrdina a má se k světu. Náhle se objeví tajemná bytost, obvykle čaroděj, a tento čaroděj našemu protagonistovi oznámí, že musí medle vyrazit na velkou výpravu, neboť v jeho rukou – toho protagonisty – leží osud světa. Neboť Zlo se rozhodlo zardousit Dobro a jediné, co může Zlu účinně vzdorovat, je magické Támdleto. Magické Támdleto je ukryté Támdle, čertví kde, určitě v Šedých horách, kde zlato, jak známo, není.“

V té době už Sapkowski pracoval na románu Krev elfů (1994, česky 1995), prvním dílu „ságy“ o zaklínači. V něm navazoval na řadu úspěšných povídek, kterou započal v roce 1986. Tehdy byl zaklínač Geralt do značné míry hrdina odpovídající Sapkowského ironické poznámce z citovaného eseje – někdo, kdo svou „mužnost dokazuje mlácením nepřátel po hlavách a hravým dobýváním všech žen, které před ním ne­­utečou do vrcholku stromu“. Navzdory tomu, že Geralt do značné míry naplňuje typ jakéhosi „fantasy Jamese Bonda“, s nímž se snadno identifikují dospívající chlapci, jeho…