Po vydání pátého dílu zaklínačské ságy Paní jezera (1999, česky 2000) stanul Andrzej Sapkowski před volbou, kam dál směřovat svou kariéru spisovatele. Kolovaly zvěsti, že po desetiletí psaní příběhů o zaklínačovi svého nejpopulárnějšího hrdinu Geralta nesnáší a že nikdy nevyslyší volání fanoušků po návratu do světa čarodějů, bosorek, strig a trpaslíků, podle nichž lidé vládnou světu, protože se jim žádná ze starších ras nevyrovná ve dvou kruciálních schopnostech – zabíjení a jebání… Ale ať už byly Sapkowského důvody jakékoli, po Zaklínači se rozhodl vstoupit na pole historické fantasy a za její dějiště si zvolil Slezsko mezi lety 1425 a 1440.

Na první pohled Husitská trilogie – sestávající z knih Narrenturm (2002, česky 2003), Boží bojovníci (2004, česky 2005) a Lux perpetua (2006, česky 2008) – nemůže být od zaklínačských příběhů odlišnější. Pryč jsou elfové a půlčíci, především ale chybí hrdina neohroženě se ohánějící mečem a schopný poradit si v každé situaci. Místo něj nás dějem provází Reinmar z Bělavy – mladý medik, který studoval v Praze a je až příliš přesvědčený o vlastní chytrosti a významu, stejně jako o moci lásky. Jinými slovy, je to mladík zmítaný hormony. Autor nám ho ostatně představuje uprostřed milostných hrátek, které jsou však záhy přerušeny vpádem ozbrojenců. Milý Reinmar totiž svedl krásnou Burgunďanku Adélu, choť rytíře Gelfrada von Sterza, a jeho příbuzní hodlají očistit rodovou čest. Jenže situace se zkomplikuje, dojde ke rvačce s místními augustiniány a k honičce uličkami městečka Olešnice. Nakonec Reinmar uniká, ale v patách jsou mu mstitelé, a on se vlastně až do konce trilogie pořádně nezastaví.

Jak hlavní postava putuje z místa na místo a potkává další a další svérázné postavy, čtenář zjišťuje, že Husitská trilogie má se zaklínačskou ságou přece jen hodně společného. V prvé řadě je to prostředí. Sapkowski v Geraltových příbězích důsledně čerpal z reálií středoevropského středověku a do fantasy, formované tehdy především anglosaskými autory a autorkami, organicky začleňoval nejen slovanský a pobaltský folklor, ale i slova jako „fojt“ či „bosorka“, sem tam dokonce učené latinské citáty, které se doplňovaly s vymyšlenou elfštinou. Později začal do ságy vplétat aluze na artušovské mýty a sem tam i anekdotické odkazy na Pána prstenů. Zaklínačův svět tak byl na jednu stranu vzdálený, ale na stranu druhou byl skutečně náš – ostatně sám Sapkowski v jednom rozhovoru zmínil vliv pohádek Jana Drdy.

Věž bláznů

V případě Husitské trilogie je tento dojem známého světa přirozeně ještě silnější. Sapkowského Slezsko je kotlíkem, v němž se míchají nejrůznější národnosti i vyznání, stejně jako rozličné přístupy k životu. Dějí se tu věci strašlivé, nevysvětlitelné i zoufale pochopitelné. Je to opravdová „věž bláznů“ – jak stojí v titulu prvního dílu trilogie. Reinmarovými společníky se stanou demerita Šárlej (který ve volném čase rozjíždí byznys s erotickými kresbami svatých, určených pro kláštery cisterciaček) a Samson Medák (v těle klášterního blba v důsledku nepovedeného exorcismu uvězněná entita neznámého původu). Zachovat si za takových podmínek nevinnost a zdravý rozum je vlastně nemožné. Což ale neznamená, že by to bylo k pláči. Naopak.

Textem prostupují citace klasiků i svatých knih, latina, němčina… Některé postavy hovoří vznešeně, jiné pábí a třeba patriarcha rodu Sterzů, který je po mrtvici, jen nesrozumitelně blábolí, což ovšem bryskně překládá do řeči plné šťavnatých vulgarismů i sarkasmů některá z jeho vnuček či pravnuček, zatímco dědic rodového majetku silou vůle zahání myšlenku, že za něho rozkazuje fraucimor. Páni, kmáni, knížata, fanatici i pragmatici, prosťáčci boží i profesionální cynici, idioti i hlavy študované – ti všichni zabydlují Sapkowského trilogii v až marnotratném množství. Jejich slovní střety, během nichž se máchá spíš drůbežím stehýnkem než chladnou čepelí, jsou dynamické, pohlcující a zábavné.

Když se Reinmar sejde na voze s prostitutkou, knězem a židem, zní to jako anekdota. Ostatně autor na to sám s chutí poukazuje. „Já, Filip Grantišek z Olavy, farář od Matky Boží Útěšné, dobrý křesťan a katolický duchovní, mám vzít na vůz žida? Kurvu? A vandráka?“ nevěří bohabojný kněz drzé žádosti ostatních, načež věc uzavře větou, která v trilogii zaznívá v různých obměnách: „Polezte nahoru. Co bych to byl za kokota, kdybych vás nevzal.“ Podobně dokáže autor odlehčit debaty o zločinech i kacířství, milostné scény, které s gustem prokládá biblickými citáty, hospodské filosofování a silácké řeči nebo hororové scény.

Setkání s nelidskými tvory

V Sapkowského Slezsku je magie všudypřítomná, ať už ve formě kouzel venkovských vědem, v podobě přízraků skrývajících se v roklích nebo ve sbírce griomárů, mezi nimiž nechybí lovecraftovský Necronomicon nebo neméně zlověstný De vermis mysteriis, fiktivní okultní grimoár vytvořený americkým spisovatelem Robertem Blochem v roce 1935. A tak povětřím létají lebky, hrdinové potkávají trojici čarodějnic, které evidentně čekají na Macbetha (Shakespeara má Sapkowski vůbec rád – později se trilogií mihne i dobrý rytíř John Fastolf, o němž se jednou budou psát hry), a vrazi jsou schopní vzít na sebe podobu šedého ptáčka zedníčka, kterému se ve Slezsku říká pomurnik…

Ale setkání s nelidskými tvory může být i přátelské, při posezení u ohně. Případně autor pracuje se stereotypy jak vystřiženými z doby národního obrození. V druhém dílu trilogie tak proběhne následující rozhovor s vodníkem: „‚Kvak­-kváááááks.‘‚Zbytečně marníš svoje nadání, pane vodníku. Mě nenapálíš. Dobře vím, že rozumíš a umíš mluvit lidským jazykem.‘ Vodník zamžoural dvojitými víčky a otevřel žabí hubu. ‚Lidským jazykem…‘ zabublal a vyplivl vodu. ‚To ano, ale proč mám mluvit německy?‘“

Palcátem do hlavy

Jsme tedy zváni do světa bohatého, živelného, plného barev, vůní i pachů, ale také mnohdy krutého. Sapkowski opět dokazuje, že si nedělá iluze o tom, že mocní věří vznešeným ideálům. A tak se cynicky vyjednává, jak to zaonačit, aby nedocházelo k pogromům, a inkvizitorům pranic nezáleží na přiznání mučených obětí, jestli prováděly ďábelské rituály, nebo ne, hlavně když se ukáže, kde jsou zakopané peníze a kudy chodí zprávy z nepřátelských Čech.

Taškařice tak jde ruku v ruce s krutostí a dobovou brutalitou. Autor přitom rozhodně nepředstírá, že by v době náboženských konfliktů a kruciát byla jedna ze stran ta dobrá. Zvěrstev se dopouštějí všichni. Když konečně na scénu vstoupí husité, vyslýchají a mučí své zajatce a pálí je zaživa.

V době prvního českého vydání trilogie se tak ukázalo, že romantický mýtus husitství jako jednoho z vrcholů českých dějin je stále živý. Nechat se od Poláka poučovat o tom, jaká byli husiti monstra? Kacířství! Jenže Sapkowski nestraní nikomu – jen malým, obyčejným lidem, semletým koly velké politiky a fanatismu. Je to motiv, který formuloval už v zaklínačských příbězích, ale tady nám ho předkládá přímo na našem dvorku. Přes veškerou zábavnost se tak z Husitské trilogie najednou stává výzva. Už není o „nich“, ale o „nás“. Možná i proto se generace čtenářů stále vracejí spíše ke Geraltovi z Rivie než k Reinmarovi z Bělavy. Pravda nicméně je, že lepší romány než ty z Husitské trilogie Sapkowski nenapsal.

Autor je literární publicista.