Obouváme se i zouváme. Jednou z dovedností, kterou ostatní měří naši psychomotorickou vyspělost, je naše zručnost zavázat si tkaničky – pokud tedy nemáte na botách suchý zip či obyčejnou přezku. Pomohou i mokasíny, do nichž se jen pohodlně vklouzne, jak dobře věděli nativní Američané, kteří je vymysleli. My musíme rozlišovat pravou a levou botu, ale středověk to neznal. Bota má spoustu funkcí, může být znakem identity, ale také skrýší před celní kontrolou.

Svět plný bot

Obuv podléhá specializacím. Máme boty společenské, vycházkové i sportovní: cyklistické, běžecké, lezecké, lyžařské, kopačky nebo jarmilky (posledně jmenované ztělesňovaly standardizaci a průměrnost v socialistickém Československu v rámci tělocviku na základních školách). Existuje obuv vojenská či pracovní, ale také papírová, určená na poslední cestu. Jmenovat můžeme také sandály, škrpály, onuce, dřeváky, kanady, bačkory, přezůvky, barefooty, kristusky. I brusle jsou boty a také sněžnice mají k botám blíže než k saním. Pak je zde vše, co k obuvi patří, například náhradní tkaničky, správný vosk, nazouvák (lidově lžíce), ponožky i botníky. Zahrnujeme i méně lichotivé úkazy, třeba žraloka na botě nebo prošoupané boty. Říkáme, že si jsme (anebo nejsme) jistí v kramflecích nebo že něco známe jako své boty.

Lezecké boty mají být o číslo až dvě menší, lotosové střevíčky dokonce o víc, protože standardy krásy v tradiční čínské společnosti diktovaly, aby dívky a ženy měly malé nožky a kráčely krátkým krokem. Za tím účelem dívkám lámali nohy v nártu, aby se do útlých bot vešly. Zdá se nám to cizí? Proč pak vyprávíme dětem pohádku o Popelce a jejím ztraceném střevíčku, který jí musí padnout? Poslední továrna na lotosové boty v Číně údajně zavřela v roce 2008, protože již neměla dostatek zákaznic, my jsme ovšem na pohádky o drobných střevících nezanevřeli. Pohádky jsou vůbec plné bot, například v pohádce Chytrá horákyně má dcera chudého sedláka přijít obutá i neobutá.

Známe i boty sedmimílové. Proč zrovna sedmimílové? Nejde o to, že by v nich jeden krok měl délku sedmi mil, spíše tak pěti kilometrů, protože se jedná o starou měrnou jednotku, která vyjadřovala, kolik člověk ujde zhruba za hodinu. Boty si zkrátka nepochybně v příbězích činí, co se jim zamane.

Poslední stopa

Boty ale nejsou častým motivem jen v pohádkách, ale i v románech a filmech. Například v knize Stephena Kinga Dlouhý pochod (1979, česky 2005) se skupina mladých mužů vydává na soutěž, kterou může vyhrát jen jeden ze sta zúčastněných, protože bude jediný přeživší. Bez bot to nejde.

V botách se dá běžet stejně jako před něčím utíkat. Utíkat se může i kvůli lásce. Ukazuje to i snímek Forrest Gump (1994): protagonista vypráví svůj příběh, zatímco čeká na autobusové zastávce na lavičce, a neopomene zmínit pohodlné boty, které dostal od své životní lásky. A ze zkušeností z vietnamské války dobře věděl, jak důležité pro přežití je mít nohy v suchu.

Jsou situace, kdy se bez bot zkrátka neobejdeme. Jednu takovou vzpomíná Lukáš Přibyl v knize rozhovorů Zapomenuté transporty (2013). Líčí příběh muže, jenž spolu s dalšími úspěšně dezertoval z nacistického koncentračního tábora. Bohužel při útěku zapomněl v táboře boty, a tak se k nim prostřílel a znovu si vybojoval cestu zpět. Věděl totiž, že bez bot nemá šanci přežít krutou zimu. Ostatní považovali jeho samostatnou akci za projev ohromné statečnosti, a proto jej v partyzánské skupině nasazovali do nejnebezpečnějších akcí, neboť byl v jejich očích hrdina.

Památník holocaustu v Budapešti – sousoší nazvané Boty na břehu Dunaje – je tichým svědectvím smrti. Když lidé říkají, že by rádi umřeli v botách, obvykle tím myslí, že je lepší odejít z tohoto světa v plné síle. Zmiňované dílo sestává ze zhruba šedesáti párů litinových bot různých typů a velikostí. Působí to, jako by si je lidé právě sundali a někam odešli. Za druhé světové války fašistická milice skutečně popravovala Židy přímo na břehu Dunaje. Oběti si musely sundat boty, neboť ty se daly zpeněžit. Následně byly zastřeleny, jejich těla skončila v řece a proud je od­nesl pryč.

Naboso

Boty o nás zkrátka vypovídají: v jednom známém příběhu má chuďas staré ošoupané boty, a když dostane nabídku nových, s díky ji odmítne, protože ty staré už znají všechny jeho cesty – váží si své minulosti i identity. Jedno z přísloví říká, než někoho odsoudíš, ujdi míli v jeho botách. Takový je i jeden z motivů knihy Jako zabít ptáčka (1960, česky 1963) od americké spisovatelky Harper Lee: hlavní hrdinka chodí ráda bosky, protože se cítí svobodně, lépe a pohodlně. Obout boty druhého je jako žít jiný život.

Že bota není jen tak běžná věc, jsem si uvědomil na Papui Nové Guineji, když jsem fandil na jednom z tamních fotbalových zápasů. Zdaleka ne každý z účastníků sportovního utkání měl kopačky, mnozí šli do zápasu bosí. Boty se tam dostaly až v koloniálním období. Archivní zprávy z doby prvních kontaktů mezi Papuánci a kolonizátory říkají, že se Papuánci strachovali o své životy, protože spatřili otisky podrážek na březích řek.

Někdy to ovšem jde i naboso: etiopský maratonský běžec Abebe Bikila v roce 1960 ukázal celému světu, že bez bot se dá dojít (respektive doběhnout) až ke zlaté olympijské medaili.

Autor je antropolog.