Obuvnický průmysl je v Česku spojován hlavně se Zlínem. Ještě před ním ale kralovala botám Třebíč, která se prostřednictvím kožedělné výroby zapojila do kolonialismu a podílela se na vzniku globálního kapitalismu. Jak se to odrazilo v radikalitě tamního dělnictva?

Foto z knihy Jana Janáka Třebíč – Dějiny města II
Boty jsou jednou ze základních materiálních potřeb, která nám umožňuje se pohodlně pohybovat. Mnoho bot se vyrábělo a některé stále vyrábějí i na českém území. Produkce obuvi prudce vzrostla v druhé polovině 19. a první polovině 20. století a její výzkum nás může poučit o charakteru industrializace a modernizace českých zemí, o životech a bojích zdejšího dělnictva i napojení těchto procesů na koloniální svět a vznikající svět globálního kapitalismu.
Z dílny továrna
Jedním z největších center výroby bot v českých zemích, ale i v celém Rakousku byla Třebíč. Stávat se jím začala už v 18. století díky armádním zakázkám. V průběhu 19. století se pak pod vlivem industrializace, liberalizace a nástupu kapitalismu velká většina obuvnických a koželužských mistrů proletarizovala – na konci 19. století bylo v Třebíči 2 500 proletarizovaných obuvníků, zvaných štukmajstři. Několika rodinám se však podařilo přeměnit své dílny na továrny. Největší z nich byla továrna firmy Carl Budischowsky. Budischowští byli původně koželužští mistři, kterým se během 19. století podařilo vybudovat jednu z největších kožedělných a obuvnických továren v Rakousku a na jeho konci si zajistit v podstatě monopol na dodávky pro rakouskou armádu. Firma exportovala i do zahraničí a během válek na Balkáně v sedmdesátých letech dodávala všem zúčastněným stranám.
Postavení třebíčské firmy bylo umožněno náskokem v zavádění strojního vybavení a nových technologií. Nejzásadnější pak byla…Článek je přístupný předplatitelům*kám.