Jedna z nejpotměšilejších podob ďábla se objevuje v básni Oldřicha Mikuláška Vyvolavač. Jarmareční pokušitel spílá lidem do umnutců a slinbab a kukrořitek, kterým by i „blatník v plískanici nasral“. Z uráženého davu kdosi zavzlyká: „přátelé opuštěnci, / jsme svázáni jen tkaničkami bot / a ty se ještě někdy zasukují. // Přátelé bot, koktal, nedejme si šlapat po neštěstí! Máme jen to a kdopak nám je vezme laskavě do rukou jak osud?“ Prostřednictvím iritovaného a iritujícího společenství, jehož dějiny se redukují na „jíst, pít a spát a potom vratný pohyb útrob“, a vzteku, který přechází v rezignaci, postihuje básník atmosféru konce padesátých let 20. století. Jakkoli toto spojenectví bot skýtá vydatný metaforický potenciál pro paralely se současnou situací živé kultury, jíž se věnujeme v rozhovorech s Eliškou Drbohlavovou a Tomášem Hučkem, původním impulsem pro tak přízemní a banální téma – boty v literatuře – bylo stopadesáté výročí narození Tomáše Bati. Zmapovali jsme, jakým způsobem se vrátila baťovská hagiografie do české literatury, a ptáme se, před čím nás příběh heroického podnikatele může varovat. Tím jsme se ale v podstatě se zlínským jubilantem vypořádali, protože jsme podobně jako Dorotka z Čaroděje ze země Oz podlehli čarovné moci bot.

V čísle narazíte na střevíce zouvané, ztrácené i házené; na boty, které se stávají symbolem sociálního postavení, koloniálního přivlastnění, objektem pervertované touhy, symptomem současné kultury; na lodičky a kozačky zosobňující významy spojené s genderem a mocí. Setkáte se s těmi, co jsou pevní v kramflecích, co chodí bosí i těmi, co (si) natahují bačkory. Kocoura v botách jsme pominuli, ale připomeneme historky o radikálních ševcích nebo rozmařilých tanečnicích. Pozorné čtenářstvo provedeme galerií. V našem obrazovém botníku najdete Eyckovy dřeváky a trepky, Goghova bagančata, Warholovy diamantové lodičky nebo cvičky Mileny Dopitové. A protože v botách se dá i tančit, hudební redaktor Jan Klamm pro vás připravil tematický playlist, na nějž vás odkáže níže přiložený QR kód.

Česká poezie nabízí i optimističtější zobrazení bot než spřeženectví zauzlovaných umnutců. V básni K prvnímu dni podzimu Ivana Blatného nad městem létají šaškovy střevíce, na zemi tomu dokonce přihlíží Andersen a básník v rákosí „vyzouvá všechny své křápy, tíhu“, aby mohl letět s nimi.