V hudební kritice bývala hauntologická teorie využívána k uchopování nostalgických, z času „vymknutých“ podob elektronické hudby, které jako by nepatřily do přítomnosti a musely do ní být teprve přivedeny vzpomínáním. Takto byl popisován například projekt The Caretaker ambientního hudebníka Jamese Leylanda Kirbyho. Způsob, jakým britský kulturní kritik Mark Fisher aplikoval koncept francouzského filosofa Jacquese Derridy na hudbu, je ovšem v lecčems sporný – mimo jiné proto, že „hauntologická“ hudební produkce bývá spojována s nostalgií. Podle Derridy sice hauntologie skutečně popisuje navracení minulosti, specifický režim tohoto návratu nám ovšem zároveň otevírá přístup k budoucnosti. A právě takový proces charakterizuje zvuk newyorské kapely Geese. Rockoví umělci jsou na jednu stranu pronásledováni dějinami žánru jako přízrakem, na stranu druhou mají k dispozici obří dědictví, ze kterého mohou čerpat. Na albu Getting Killed zaslechneme mnohé: Velvet Underground, krautrock, Radiohead i country. Zatímco Fisher tvrdil, že kultura se noří do nostalgie proto, že přišla o svou budoucnost, podle Derridy je opakování podmínkou nového. Myslím, že Geese se vztahují k tradici právě tímto způsobem. Ozvuky minulosti zde nepředstavují sentiment sběratele starých vinylů. Při poslechu alba v každém okamžiku slyšíme „dějiny“, ale žádné konkrétní období nedokážeme určit. Vzpomínání, které Geese podněcují, nám totiž zprostředkuje něco nového – něco, co jsme dosud nedokázali vnímat.

Geese: Getting Killed. LP, Play It Again Sam 2025