V létě mi kamarádka vyprávěla, jak se v Edinburghu ocitla na demonstraci na podporu Gazy plné lidí v důchodovém věku s vlastnoručně vyšívanými bannery. Ve městě téma silně rezonovalo a do propalestinských akcí se zapojily i seniorské spolky. Nevyprávím to proto, abych se rozplýval nad činorodostí skotských stařenek, ale jako důkaz, že ne všude je heslo „Free Palestine“ vnímáno jako symptom radikalismu tak jako u nás.

V Česku se stanete antisemitou, ani nemrknete – stačí nesouhlasit s kterýmkoli krokem Netanjahuovy vlády. Za to, že žijeme v zemi, kde je i důraz na solidaritu považován za znak politického extremismu, můžou nejen politici, roboticky omlouvající přešlapy našich blízkovýchodních spojenců, ale i mainstreamová média. Krásně to ilustruje shitstorm kolem žhářského útoku v Pardubicích. Jeden příklad za všechny: šéfredaktor Aktuálně.cz Matyáš Zrno se v rozhovoru s politologem Miroslavem Marešem zcela vážně ptá, jestli není něco špatně v DNA humanitních fakult, když se tam tak daří myšlenkám vedoucím k terorismu, a „odborník na extremismus“ mu vysvětluje, že ne každý student humanitního oboru je potenciální terorista.

V souvislosti s tím, jak někteří čeští novináři nectí presumpci neviny, paušalizují a stigmatizují (viz třeba delirantní komentář Homunkulové jdou do akce Jiřího Peňáse nebo titulek v MF Dnes: Levičák a feminista z Egypta, říká si ono), si nelze nevzpomenout na román Heinricha Bölla Ztracená čest Kateřiny Blumové, který ukazuje, k jakým tragickým koncům mohou vést novinářské manipulace. Protagonistku, která se „provinila“ tím, že strávila noc s mužem, jejž policie viní z terorismu, nekalé mediální praktiky doženou k zoufalému činu: vraždě bezskrupulózního bulvárního novináře. Ve filmové adaptaci má příběh cynický epilog: na novinářově pohřbu je hrdinčin skutek označen za útok na svobodu slova. Jako bych slyšel Michala Půra nebo Dana Vávru…