Jak přesně funguje Fond na podporu umění a jaký typ kulturních projektů je rozhodnutím zastavit již probíhající víceleté granty ohrožen?

Fond byl až donedávna nezávislou institucí, která rozdělovala finanční prostředky kulturním projektům s velmi širokým záběrem – od vydávání knih a hudby přes podporu překladů, kulturních center, divadla či vizuálního umění po stipendia pro umělce. O udělení financí rozhodovaly odborné komise a Rada se v minulosti řídila jejich rozhodnutími. Po změnách ve vedení Ministerstva kultury i samotného Fondu, z nějž odešlo velké množství zaměstnanců a zaměstnankyň včetně ředitele, se proměnil i postup rozdělování peněz. Už nerozhodují odborné komise – ty mají nově jen poradní funkci –, ale pouze Rada, a to v podstatě svévolně. Těžko říct, jaká jsou kritéria jejího výběru. Radní nyní zrušili smlouvy zajišťující financování velkých tříletých projektů, což se týká například i takových významných kulturních center, jako jsou Nová Cvernovka nebo Stanica Žilina­-Záriečie, ale také médií, třeba časopisu o překladu Verzia nebo literárního časopisu Romboid, či největšího slovenského knižního festivalu BRaK.

Jaké může mít toto nařízení důsledky?

Rada už v minulosti změnila mnohá předchozí rozhodnutí, ale tento krok nemá v rámci přidělování státních dotací obdoby. Radní se o něm usnesli během několika minut bez jakékoli argumentace a jakéhokoli kontaktu s odbornou veřejností a kulturní obcí. Všechny projekty, které tuto podporu čerpají, ať už rok, dva či tři, a které ji legitimně dostaly po rozhodnutí odborných komisí, o ni nyní přicházejí. Dosud musely každoročně splnit zákonné podmínky – vyúčtovat projekt za předchozí rok a splnit základní administrativní požadavky –, a pokud formálně vyhověly, nebyl žádný důvod, aby peníze na další rok nedostaly. Všech zhruba čtyřicet dotčených projektů, včetně skutečně vlajkových lodí slovenské kultury, tyto podmínky splnilo, a přesto jim byly bez důvodu a bez vysvětlení prostředky odejmuty.

Zdůvodnila Rada nějak své rozhodnutí kromě toho, že smlouvy jsou podle ní protiprávní?

Celé oznámení trvalo sotva dvě minuty a během nich prohlásili jen velmi lakonicky, že tříleté smlouvy se ruší, protože jsou podle nich protizákonné. Více informací teď nemáme, protože s nikým z kulturní obce nekomunikovali.

Jak bude kulturní obec dále postupovat? Rýsují už se nějaké plány?

Na tuto nečekanou krizi budeme reagovat asi vícero způsoby. Jedním z nich je právní odpověď – velké množství subjektů, jichž se to dotklo, se již spojilo, intenzivně spolu komunikují a připravují právní kroky. Možná se bude jednat o kolektivní žalobu, která přijde zřejmě v krátké době. Celý proces ale bude pravděpodobně trvat dlouho, a i když bude žaloba úspěšná, pro mnoho projektů už může být pozdě. Mnohé z nich jsou naplno rozběhnuté, například zmíněný BRaK, který se má uskutečnit za dva měsíce a už jsou sjednaní vystupující, produkce i prostory. Druhým krokem je vyhlášení nejrůznějších veřejných sbírek, kterými se snaží projekty aspoň něco zachránit. Například sdružení Anténa již delší dobu sbírá peníze na kulturní centra, na BRaK také existuje sbírka. Obě tyto cesty mají ale velké nevýhody – jednak čas, jednak skutečnost, že lidé nedisponují tolika prostředky, aby mohli zachránit všechny kulturní projekty na Slovensku. Navíc je to velmi nesystematické. My teď sice můžeme něco částečně zachránit, ale určitě se tak nedá fungovat dlouhodobě.

Jaký je váš názor na veřejné protesty? I v Česku se v souvislosti s posledním děním mluví o nutnosti dostat lidi do ulic, nemohu se ale v této souvislosti ubránit lehké skepsi, protože Češi do ulic zrovna moc nechodí, natož kvůli kultuře.

Je to tak, my s demonstracemi máme za poslední dva roky hodně zkušeností, a bohužel vidíme, že nejsou úplně úspěšné – nevedou k tomu, k čemu by podle nás měly vést. Teď se opět mluví o další vlně protestů, v této chvíli však ještě nemají finální podobu. Obecně jsem ale také velmi skeptický ohledně výsledků demonstrací. Určitě jsou potřeba, protože jsou viditelnější než právní kroky nebo sbírky na sociálních sítích, ale jejich limity v této oblasti asi teď pocítíte i vy. Když byla na Slovensku odvolána ředitelka Slovenské národní galerie, organizovaly se veřejné protesty, mnoho zaměstnanců a zaměstnankyň na protest odešlo, ale na tom, jak je tato instituce aktuálně vedena, se nic nezměnilo.

Můžete již po těch několika letech, kdy je u moci současná vládní garnitura, zhodnotit, jaké strategie odporu se osvědčily a co se naopak nepodařilo?

Nejhorší je, že se na to nedá připravit. Hodně teď myslím na všechny ty rozhovory, které jsem vedl v českých médiích před rokem či dvěma lety. Všichni se mě ptali: Jak se máme připravit? A já jim vyprávěl, co všechno děláme. Ale když teď sleduji situaci u vás, nemám pocit, že by se na to někdo připravil, a po pravdě ani nevím, v čem by taková příprava měla spočívat. I my jsme znali otřepané heslo, že je třeba bránit instituce, stejně jako ho znáte vy, ale je velmi těžké ho přetavit do praktické roviny. Co to vlastně znamená? Když je odvolaný ředitel nebo ředitelka velkého kulturního subjektu, veřejnost s tím opravdu mnoho nezmůže. Je dobré si uvědomit, že nic jako robustní veřejné instituce neexistuje. Všichni říkali, že v USA jsou silné instituce a že je Trump jen tak nerozbije, a on pak za týden rozvrátil úplně všechno. Zdá se mi, že v každé další zemi jsou ty změny rychlejší. U nás to bylo rychlejší než v Maďarsku a u vás je to ještě rychlejší než u nás. Klempíř působí v úřadu reálně tak dva měsíce, a už vyhodil ředitelku Národní galerie. A to vás podle mě čeká i v dalších institucích.

Existují ale i pozitivní momenty, které chci zmínit, a nemyslím to jako radu nebo návod, jak se bránit, protože očividně se úplně bránit neumíme. Rozhodně je takovým momentem vznik organizované struktury odporu, konkrétně iniciativy Otvorená kultúra, která dosahuje aspoň částečných úspěchů v boji proti destrukci ze strany Ministerstva kultury. Ale důležitější než částečné malé úspěchy je příprava na budoucnost, tedy vliv této iniciativy na příští kulturní politiky na Slovensku. Až se jednou, doufejme, změní politické klima, bude kulturní obec mnohem připravenější. Současnost není ideální, nechci, aby to znělo, že máme recept, jak všechno rychle napravit, ale minimálně už se o tom do hloubky diskutuje, jsme propojení, setkáváme se, přemýšlíme nad strategiemi. Tohle považuji za důležitější než třeba organizování protestů.

Má podle vás větší význam také mezinárodní síťování? Jaké s ním máte zkušenosti?

Určitě má smysl. Právě Otvorená kultúra loni zorganizovala velkou mezinárodní konferenci v Bratislavě, které se zúčastnili představitelé kulturních organizací z celé Evropy a na závěr podepsali společné memorandum. Takto vznikají nejrůznější možnosti spolupráce i na té úplně nejpraktičtější rovině. Považuji to nejen za důležité, ale v současnosti dokonce za nevyhnutelné. Dokážu to posoudit i na základě našeho projektu, protože Kapitál je součástí několika mezinárodních konsorcií, včetně jednoho financovaného Evropskou komisí. Bez toho by nejspíš Kapitál už neexistoval, anebo ne v této podobě. Vztah Fondu na podporu umění k našemu médiu není úplně nejpozitivnější, takže my už se moc nemůžeme spoléhat na státní podporu. Pro nás je teď důležitá zejména podpora čtenářstva a právě mezinárodní spolupráce. Zároveň se ovšem velmi razantně zpřísnil dohled nad subjekty, které čerpají finanční prostředky ze zahraničí. Mnohé kulturní organizace čelí skutečně brutálním kontrolám a finančním auditům. I přesto se my ani jiné kulturní organizace zatím nevzdáváme.