Je jaro roku 2026 a Evropa žije příběhem keporkaka Timmyho. Média denně přinášejí zprávy o dvanáctitunovém velrybím samci, který zabloudil do Baltského moře a několikrát uvízl na mělčině poblíž německých přístavů Lübeck a Wismar. Přestože má zesláblé zvíře malou naději na dožití, objevují se další a další iniciativy na jeho záchranu. Vlak, jímž míříme na pobřeží Baltu, zastavuje i v letovisku Timmendorfer Strand, podle něhož dostal Timmy jméno. Poslední zprávy říkají, že se teď keporkak nachází jen pár desítek kilometrů od nás.

My jsme se sem ale vydali kvůli něčemu, co ovlivní mnohem víc lidských i ne­-lidských životů než příběh jedné velryby, která dost možná chtěla už jen v klidu umřít. Mořské dno mezi Německem a Dánskem se totiž nedávno proměnilo v obří staveniště jednoho z evropských infrastrukturních megaprojektů, o němž se ale – na rozdíl od Timmyho – dočtete jen málokde. Skandinávii tu se zbytkem kontinentu propojí podmořský tunel, který má urychlit a zjednodušit přepravu lidí i zboží. Půjde o takzvaný ponořený tunel a bude nejdelší svého druhu na světě. Zdálo by se, že jde o žádoucí podnik, který potvrzuje evropskou soudržnost a uspokojuje současnou poptávku po ekologické železniční dopravě. Fehmarnský tunel ale zdaleka není tak zelený, jak…