Kategorií, kterou při předávání komiksových cen Muriel každoročně vyhlížím s nedočkavostí, je Síň slávy českého komiksu. Svůj díl na tom jistě bude mít skutečnost, že se toto čestné ocenění uděluje takřka jako poslední, a zainteresovaný jedinec tedy může začít opatrně doufat, že pokud se do té doby trapnost a ostuda nedostavily, třeba už se to bez nich pro letošek obejde (pamětníci prvních obnovených ročníků vzpomenou, že některé roky se řečené dostavovaly v množství vskutku velkorysém). Úlevné vydechnutí přihlížejícího skeptika ale nebude tím hlavním důvodem a nic na věci nezmění ani to, že by v českých podmínkách výstižněji než honosná „síň“ zněl „kamrlík“ – a místo slávy by také přicházely na mysl více padnoucí výrazy. Je mi zkrátka zatěžko ubránit se dojetí při pohledu na autenticky pohnuté a vděčné, právě oceněné zasloužilé tvůrce, kteří komiksu často zasvětili nemalý kus svého života, i když z toho žádná velká sláva nikdy nekoukala. Platilo to i v případě letošního laureáta Lubomíra Hlavsy, jehož si české komiksové čtenářstvo přelomu osmdesátých a devadesátých let zapamatovalo jako nadaného, co do stylu a výrazu suverénního výtvarníka v nejlepším slova smyslu mainstreamových žánrových seriálů otiskovaných v ABC (např. Hrdinové a dobrodruzi kapitána Treskowa, Kapitán karibského moře nebo Stroj času), Kometě (Hlídač na Ikaru) či Aréně (Vakcína CN 078).

V Hlavsově děkovné řeči ale zaznělo pár poznámek, které mě z toho zamlženého stavu zjitřených citů nečekaně vytrhly. Oceněný tvůrce se totiž rozpovídal o nových možnostech a výhodách, které mu coby stárnoucímu výtvarníkovi přinášejí nové možnosti generativní AI. O tom, jak mu technologie umožňují zmírňovat neduhy stáří, jak snadno se takto kompenzuje unavená, rozklepaná ruka či jak se těší na další vývojovou fázi, kdy už bude moci komiksy spíše režírovat, než že by je musel namáhavě „vlastnoručně“ kreslit.

V kontextu toho, jak se v oboru k AI většinově přistupuje, působí takové úvahy přinejmenším nečekaně, pokud ne přímo svatokrádežně. Na rozdíl od některých jiných uměleckých disciplín, které si s umělou inteligencí více či méně ochotně pohrávají, zůstává obraz AI v komiksu takřka jednoznačně negativní. Najdou se samozřejmě nejrůznější objevitelé a experimentátoři, kteří mají pocit, že tudy povede přímá cesta do nadcházející utopie, naprostá většina vydavatelů – včetně dvojice největších amerických mainstreamových nakladatelských domů, DC a Marvel Comics – ale generovaný komiks rezolutně odmítá, a pokud se prokáže, že si tímto způsobem nějaký kreslíř ulehčuje práci, okamžitě je s ním ukončena spolupráce. Cynické hlasy se samozřejmě tážou, vadí­-li samotné užití, nebo spíš to, že se na ně přišlo, ale celkově situace vyznívá jednoznačně: AI v komiksu nechceme.

Pohled na komiksy, které Lubomír Hlavsa v posledních letech takto vytváří a otiskuje v regionálním Šumperském zpravodaji (a nedávno je shromáždil do trochu nešťastné knihy Art Conhall), mě mých hodně hluboko uložených pochybností zbavit nedokázal. Tam, kde jsem si u kreslíře vážil rukodělné akribie, atmosférické barevnosti a invenčního dynamického záběrování, nacházím teď jen umrtvenou aseptickou nudu, která je možná v jednotlivostech přesná, v celkovém vyznění ale působí naprosto banálně. Hlavsova slova ovšem stejně z hlavy dostat nedokážu: co když jednou, v budoucnosti spíše vzdálenější než blízké, dokáže dobře vychovaný, zručně instruovaný, pečlivě napromptovaný AI model opravdu vypomoci těm, kterým už stáří ubralo fyzických, technických sil?

Jenže pak člověka z nečekaně smírných úvah vyruší realita. Vydavatelství audioknih s výmluvným názvem EclecticAudio poprvé překvapí už nečekaným výběrem adaptovaných textů: práce Josefa Krušiny ze Švamberka, Bedřicha Beneše Buchlovana, Karoliny Světlé či Emanuela Rádla věru nepatří mezi nejčastěji načítaná literární díla. Umělohmotné kýče, které zdobí jednotlivé obaly, snadno vysvětlí poctivě uváděná poznámka: „Obálka je výstupem generativní tvorby (AI).“ Některé věci by ale umělá inteligence sama nesvedla. K tomu, aby se na přebalu Vojtěchem Hamerským načtené Bílé hory od Josefa Pekaře majestátně tyčil zasněžený Matterhorn, bylo zapotřebí i člověka – takhle pitomoučce se totiž počítač zatím odkopat nedokáže.

Autor je literární historik a editor.