Loutkové divadlo pro dospělé může mnohým znít jako paradox. Je to novodobý fenomén, nebo spíš návrat k něčemu, co tu bylo vždy?

Loutkové divadlo pro dospělé se hrálo vždy. Dnes převažuje stereotyp, že loutky patří výlučně k dětem, ale historicky tomu tak rozhodně nebylo. Až do druhé poloviny 19. století se loutková představení hrála primárně pro dospělé publikum. V tomto ohledu je to podobné jako s pohádkami, které se původně vyprávěly dospělým – a často šlo o poměrně drsné příběhy. Děti je samozřejmě poslouchaly také a stejně tak chodily i na loutková představení, nepředstavovaly ale hlavní cílovou skupinu.

Zlom přichází právě v 19. století, kdy se loutky postupně dostávají do rukou amatérů a pedagogů. Ti v nich rozpoznávají silný výchovný a vzdělávací nástroj a začínají je cíleně využívat pro práci s dětským publikem. Není náhoda, že se to děje v době, kdy dítě začíná být chápáno jako bytost s vlastními, specifickými potřebami, ne pouze jako „malý dospělý“. Loutkové divadlo se tak postupně stává „ušlechtilou zábavou“ pro malé diváky – a právě tehdy se rodí klišé, které přetrvává dodnes.

Toto klišé se nikdy nepodařilo úplně vymýtit a pravděpodobně už nezmizí. I dnes tvoří inscenace pro děti dominantní část repertoáru většiny loutkářských souborů, kdežto loutkové divadlo pro dospělé zůstává menšinovým segmentem. Neznamená to ale, že by někdy přestalo existovat – spíš se v průběhu času proměňoval jeho poměr vůči produkci pro děti. V posledních letech se sice znovu o něco vyrovnává, ale dětské publikum bude v loutkovém divadle pravděpodobně dominovat i nadále.

Dá se tedy říct, že je dnes loutkové divadlo pro dospělé populárnější než dřív?

Určitě ano. V posledních letech si našlo specifický okruh diváků i tvůrců, kteří se pro ně skutečně nadchli. Zajímavé přitom je, že jde často o studenty nebo prostě o nastupující generaci divadelníků, kteří dříve bývali ve vztahu k loutkám spíš odtažití, dnes ale tento žánr znovu objevují a aktivně rozvíjejí. Souvisí to ovšem s širší rehabilitací loutkového divadla. Ještě relativně nedávno byla například na DAMU loutka téměř stigmatem, dnes se naopak stává pro mladé tvůrce do jisté míry „cool“. Jsem velmi ráda, že tato změna nastala.

Co se tedy změnilo?

Na základě svého dlouhodobého ­výzkumu jsem dospěla k dvěma hypotézám. Jednak studenti našli novou inspiraci. Dlouhou dobu představoval zásadní stylotvorný vliv soubor Buchty a loutky, jehož „punková“ poetika výrazně formovala celou generaci dalších tvůrců. Zhruba kolem roku 2010 se ale začalo ukazovat, že divadlo herce a loutky je už do určité míry vyčerpané a že nové generace hledají jiný způsob vyjadřování. Silným novým impulsem se v tomto ohledu stal soubor Handa Gote, který sice vychází z loutkářského prostředí, ale systematicky pracuje i s objekty, médii a multimediálními principy. Jeho přístup, založený na důrazu na materiál, obraz a performativitu, otevřel mladým tvůrcům nové pole možností, které mohou rozvíjet a v nichž mohou hledat vlastní způsob vyjádření. Místo klasické figurativní loutky se tak čím dál víc obracejí k objektům, materiálu, miniaturám a komorním formátům a častěji tíhnou k nenarativním, vizuálně založeným inscenačním tvarům.

Důležitou roli ale podle mě sehrála i zkušenost posledních let, zejména pandemie covidu. Po období izolace a nuceného přesunu do digitálního prostředí totiž výrazně posílila potřeba bezprostředního kontaktu a sdílení, což se odráží i v současných divadelních formách. Mnoho projektů dnes vzniká jako komorní, intimní setkání tvůrců a diváků, založené na blízkosti a určitém spiklenectví. Do divadel navíc vstupuje generace, kterou pandemie zasáhla v citlivém období dospívání nebo rané dospělosti, a je možné, že i proto hledá výrazové prostředky umožňující intenzivnější, fyzicky sdílenou zkušenost. Loutky a objekty se pro to ukazují jako ideální platforma.

Může cesta dospělých k loutkovému divadlu vést přes objektové divadlo?

Objektové divadlo může oslovit širší publikum právě proto, že není automaticky spojováno s dětským divákem. Mnoho lidí, kteří by na loutkové představení nikdy nešli, může zaujmout objektové divadlo, protože je vnímají jako něco odlišného. A do jisté míry právem: objektové divadlo má blíž k výtvarné instalaci, s níž ale pracuje performativně. Předměty zde neslouží primárně k tomu, aby „ožily“ jako v loutkovém divadle, ale spíš jako „rekvizity“ nebo lépe řečeno „věci“, pomocí nichž performer zprostředkovává publiku určité sdělení nebo emoci. Jestli ale tato zkušenost může diváky přivést i k loutkám, tím si opravdu nejsem jistá.

Lze loutkové divadlo pro dospělé dlouhodobě udržet jako samostatný segment, nebo jde o přechodnou fázi v tvorbě jednotlivých umělců?

To bych si netroufla jednoznačně předpovídat, ale z praxe se ukazuje, že loutkovým divadlem pro dospělé se dá jen velmi obtížně živit. Už samotné divadlo dnes oslovuje poměrně úzký okruh publika a v jeho rámci je zájem o loutky, natož o loutky pro dospělé výrazně menšinový. Řada tvůrců proto kombinuje různé typy projektů a postupně se – ať už z ekonomických, nebo osobních důvodů – obrací také k dětskému nebo rodinnému publiku.

Často to souvisí i s životní situací. Tvůrci, kteří začínají s projekty pro své vrstevníky, se s přibývajícími zkušenostmi nebo třeba s rodičovstvím začnou orientovat jiným směrem a jejich tvorba se tím proměňuje. Je to patrné i u mladších souborů vycházejících z prostředí Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, jako jsou FRAS nebo Musaši Entertainment Company. Tyto soubory vedle projektů pro dospělé postupně rozvíjejí i inscenace pro děti.

Souborů, které by se dlouhodobě věnovaly výhradně tvorbě pro dospělé publikum, je minimum. Některé soubory, například Divadlo Continuo či bratři Formanové, případně jednotliví tvůrci jako Dominik Migač, se tomu sice blíží, většinou ale fungují v širším kontextu a kombinují různé formáty. Ostatně i etablované skupiny, jako jsou ikony českého loutkářství Buchty a loutky, které existují už přes třicet let, mají ve svém repertoáru výraznou převahu inscenací pro děti, typicky zhruba v poměru jedna ku třem.

Není samo dělení na dětské a dospělé divadlo trochu svazující?

Řada tvůrců dnes striktní dělení na „dětské“ a „dospělé“ opouští a směřuje k takzvanému rodinnému divadlu, které oslovuje všechny generace. Tyto inscenace jsou koncipované tak, aby si v nich každá věková skupina našla to své. Příkladem může být třeba soubor R405 a jeho úspěšná inscenace Plechovka, maják a ryba. Malé děti sledují konkrétní situa­ce a obrazy – hru s pískem, pána na majáku a plovoucí rybičky. A dospělí si z představení odnášejí další významy, jako je téma osamělosti či vztah k životnímu prostředí. Podobně pracují i další soubory, včetně statutárních divadel. Tvůrci se zkrátka snaží nabídnout něco i dospělému doprovodu, aby tam nechodil jenom kvůli dětem.

Zdá se proto pravděpodobné, že čistě experimentální loutkové divadlo určené výhradně dospělým zůstane i nadále spíš okrajovou záležitostí. Možná ale bude postupně sílit právě zmíněný univerzálnější přístup, který dokáže oslovit různé typy publika.

Zůstane tedy loutkové divadlo pro dospělé doménou menšího okruhu zasvěcených? Anebo se může stát mainstreamovou záležitostí?

Myslím, že loutkové divadlo si vždycky do určité míry zachová svůj okrajový, „undergroundový“ charakter. Platí to ostatně pro celý obor, nejen pro tvorbu pro dospělé. I když se dnes loutkářské principy objevují na velkých scénách, například na Broad­wayi, málokdy jsou takto explicitně pojmenované. Často se „prodávají“ jako činohra nebo muzikál, a divák si ani nemusí uvědomit, že právě sleduje výsostně loutkové představení. Jde čistě o způsob propagace – lidé zkrátka raději zajdou na populárnější žánry, než je loutkové divadlo.

Jistý problém vidím v samotném slově „loutka“, které je zatížené tradicí a zakořeněnými představami o dětském publiku. Působí trochu zkostnatěle a část publika může odrazovat. Přitom loutkářství označuje spíš princip – způsob, jak na divadle pracovat s neživou matérií nebo jak prostřednictvím této matérie vyprávět příběh. V tomto širším smyslu jsou loutkářské postupy v současném divadle přítomné poměrně často, jen se tak nenazývají. Myslím si proto, že bude ještě potřeba do určité míry očistit samotný pojem loutka. Možná to bude právě nastupující generace tvůrců, které se to konečně povede.

Je to dané nedostatkem zájmu ze strany diváků, nebo ani samotní tvůrci nemají ambici oslovovat širší publikum?

Prostředí loutkového divadla pro dospělé má silně komunitní charakter a mnozí, kteří se mu věnují, si cení právě jeho určité uzavřenosti. I to je možná důvod, proč se tento segment často nerozvíjí směrem k větší srozumitelnosti nebo divácké vstřícnosti v mainstreamovém smyslu.

Nehraje v tom roli i to, že loutkové divadlo pro dospělé vyžaduje specifický způsob vnímání?

Ano, loutkové a objektové divadlo pro dospělé bývá často divácky náročnější, odborně řečeno, je to poměrně složitá znaková struktura. Člověk si k němu musí najít cestu, nechat je na sebe působit a naučit se jeho jazyk. Tvůrci také často rezignují na klasické způsoby vyprávění a divák místo příběhu sleduje spíš sled obrazů nebo výjevů, které dohromady vytvářejí určité „abstraktní plátno“. To samozřejmě nevyhovuje každému – řada diváků stále očekává pevnější dramaturgickou strukturu nebo jasně formulované sdělení.

Právě v tom má loutkové divadlo blízko k výtvarnému umění. Důraz na mate­riál a vi­­zua­litu je v obou oblastech podobný a v některých ohledech byla výtvarná scéna v těchto přístupech dokonce napřed. Už v osmdesátých letech například Výtvarné divadlo Kolotoč nebo Petr Nikl se skupinou Mehedaha pracovali s objekty, maskami, loutkami a vizualitou velmi neobvykle a inovativně, často nesyžetově a bez kauzální spojitosti mezi jednotlivými obrazy, mimo to hráli třeba i v terénu. Dnes by se na to daly aplikovat pojmy jako performance, happening, site specific nebo imerzivní divadlo. Současná loutková produkce tyto principy do jisté míry znovu objevuje a rozvíjí je v kontextu profesionálního divadla.

Přesto mezi těmito oblastmi zatím neexistuje tak silné propojení, jak by se mohlo zdát. Spíš než o systematickou spolupráci jde o jednotlivé průniky a paralely. Podobně je to i ve vztahu k animovanému filmu – tyto obory jsou si blízké, ale často fungují vedle sebe. V poslední době se nicméně objevují platformy, které se snaží tyto světy propojovat, ať už jde o festival Loutex, nebo o pražský Klub Letka. Jeho dramaturg Jiří Hes mi dosvědčil, že loutková představení pro dospělé čím dál častěji navštěvují také lidé z výtvarného prostředí. Vypadá to, že právě zájem o práci s materiálem by mohl být mostem, který do budoucna umožní intenzivnější dialog mezi divadlem a výtvarným uměním.

Jaké má dnes loutkové divadlo pro dospělé zázemí a možnosti prezentace?

Možností prezentace v posledních letech naštěstí přibývá, což je pro rozvoj tohoto segmentu zásadní. Vedle již zmíněného festivalu Loutex existují i další přehlídky, například Loutcore, Letící Puppáci nebo už dlouhé roky Malá inventura. Důležitou roli hraje také organizace Nová síť a otevřené jsou i mnohé větší loutkářské festivaly jako Spectaculo Interesse, Skupova Plzeň nebo Přelet nad loutkářským hnízdem. Právě tyto platformy umožňují tvůrcům nejen prezentovat svou práci, ale také navazovat kontakty a dostávat se do zahraničí.

Jak si loutkové divadlo pro dospělé stojí na mezinárodních festivalech?

Festivalové prostředí má svá specifika. Na mezinárodních přehlídkách se obecně objevuje více inscenací pro dospělé než pro děti, zejména pokud jde o experimentálněji zaměřené dramaturgie, které hledají formálně nebo tematicky objevné projekty. Výhodu zde mají především nonverbální nebo vizuálně orientované inscenace, které snadněji osloví i cizojazyčné publikum. Právě důraz na univerzální srozumitelnost ale může vést k určité unifikaci. Vznikají projekty, které jsou výrazně „festivalové“: vizuálně působivé, často meditativní, ale někdy i významově vyprázdněné.

Pro některé soubory se festivalové prezentace stávají hlavním způsobem existence. Vybudují si jméno, začnou objíždět zahraniční přehlídky a jejich tvorba se postupně promění v určitý vývozní artikl. V českém prostředí je to ale spíše výjimečné – většina souborů zůstává ukotvená v místním kontextu a kombinuje festivalové prezentace s domácím hraním. Výraznější mezinárodní dosah tak mají jen jednotlivé etablované skupiny, například Divadlo bratří Formanů.

Vedle vizuálně zaměřených, abstraktnějších tvarů, o kterých jsme se zatím bavili, se ale stále objevují i narativní inscenace. Spojují je nějaká témata nebo postupy?

Témata se neodvážím zobecňovat, ale myslím, že narativnímu loutkovému divadlu pro dospělé je blízká nadsázka a humor, často velmi černý. Loutka má totiž tu výhodu, že je ze své podstaty groteskní a není zatížená naturalismem. I velmi drsné nebo jinak choulostivé situace tak mohou působit komicky. Ostatně maňáskové rakvičkárny s tímto principem pracovaly už před několika staletími. Loutka je vlastně určitá hyperbola, pokřivené zrcadlo světa. Na scéně se tak mohou odehrávat věci, které by v činohře působily nesnesitelně, zatímco v loutkovém divadle je divák přijímá s větším odstupem a často i se smíchem, což vytváří prostor pro katarzi. V tom vidím jednu z velkých devíz loutkového divadla pro dospělé: dokáže artikulovat velmi nepříjemná a závažná témata, ale skrze nadsázku a humor, který je českému prostředí ostatně blízký. Tímto způsobem může diváka přivést k tomu, aby se nad nimi zamyslel.

Jak si představujete další směřování loutkového divadla?

Vždycky je přínosné, když mezi obory ne­existují pevné dělicí čáry a jednotlivé přístupy se mohou volně přelévat. V současnosti se objevuje řada mladých, perspektivních souborů, které hledají svou divadelní cestu právě skrze práci s materií, což považuji za velmi podnětné. Je možné, že se tento přístup postupně stane jedním z obecně sdílených vyjadřovacích jazyků divadla. Ne všichni z těchto tvůrců přitom nutně zůstanou u loutkové tvorby, což ale může znamenat, že její principy přenesou do činohry, tance nebo dalších oborů. Řekla bych, že tato prostupnost a otevřenost vůči jiným formám bude nadále sílit a může být nosná pro vývoj divadla jako celku.