A pak je tady poezie, která se vboří do světa plnou vahou, bez nároku na krásu (takzvanou), libost (takzvanou), obrazivost (takzvanou), přijatelnost, pojatelnost, distingovanost, poetičnost a kdovíco ještě. Místo toho se tato poezie chce „vyválet“ sama v sobě, ve svých možnostech i nemožnostech, v možnostech i nemožnostech poezie i jazyka. A přitom z toho nedělat vědu. „Život je surový / a realita o flák syrovější.“

Je to chuť na svědectví, které si nebude brát servítky (i když prozkoumat cosi jako „servítky“ by zrovna pro tuhle poezii asi bylo potěšením), ale střemhlav a bez obalu (vida, také básnické obraty, které si říkají o pohrání) se vrhne na divný svět, jenž nám byl přiřknut. Na divné časy, do nichž jsme byli vtaženi a v nichž jsme ponecháni, ať si poradíme. „Ořechy vědění / flákoty vzteku…“ Ano, brutální flákotový existencialismus vezdejší divnosti. „Je to divný… Je to divný“ – ten verš jako refrén podtrhuje všech sedm zpěvů básnické skladby Františka Dryjeho, tvořící závěr jeho loňské stejnojmenné sbírky Proflákaný čas.

„Řekl jsem budiž světlo / a byla tma / řekl jsem budiž tma / a byla tma…“ Tato poezie jako by se pořád drápala z hloubi nahoru, protože jinak to na tomto světě nejde. Řeč se vede – a tma trvá, s každým dalším úchytem se ruka propadá tam, kde byla před chvílí. Dryjeho sbírka je našlapaná, na nic se zde zbytečně nečeká, netouží se, netrpí, aspoň ne navenek, vše přichází rázně, a přece nejsme zahlušeni. Naopak, některá prudká a drsná sdělení skrytě rezonují a ještě dlouho poté, co opadla prvotní razance, cítíme jejich jemné zachvívání. I s jazykem se zde zachází rázně, jazyk si tady neustále nabíhá a koleduje. Chceš znít plebejsky? Tumáš. „Že budoucnost je / prázdná / celá / z podoby podob / vysraná / neříkej jinak!“ Chceš okusit úkroky jazyka, jeho rafinovaně rozházené banánové slupky? Tumáš. „Boj o vše? / ovšem – jenom to ne! / boj aspoň o něco / no ano, boj… / se, lásko, vole…“ Sbírka by, kdyby na to přišlo, mohla posloužit jako malý katalog rčení a řečových „chvatů“, které trpělivě čekají, až je někdo vyšine do překvapivé, osvobodivé, skandální polohy. „Kolombíně / Pierrot visí? prý / se posral v kině / (a to se přece / dávno neříká).“ Řeč je cesta jinam. A tím pádem zpět. Kam zpět? K nevysloveným podstatám, které se mohou vtělovat do celých systémů uřeknutí (uřknutí), do spletí odboček a snah něco říct – a skončit někde úplně jinde: „Slova se vznášejí / padají přímo / na tvář, na / ústa / běž, huso, ustav / provaz na krk / rozvitá holá věto / prolez tím měkkým / rozechvělým kamenem.“

Proflákaný čas přitahuje přiznanou, nebo snad poznanou vnitřní neotesaností (onou „poznanou nutností“) jazyka. Dryje nechává ve verších vyvstat samu imanentní nedotesanost jazyka, přeřeky a skrytá pnutí, „falešná“ propojení, chce, aby se jazyk ukázal ve své obsedantní měňavosti a unikavosti, labyrintičnosti. Jazyk má za úkol svádět z cesty. Snad to je nakonec ta „SVOBODA“? V této poezii je strhující prvotní náboj a impuls, nemyslí se zde marně dopředu, na výsledek či cíl, ta hmota veršů je sama o sobě natolik hutná a její hrnutí tak razantní, že výsledek a cíl jsou už v samotném gestu, jímž je poezie vrhaná do prostoru.

Proflákaný čas dovede být sbírkou osobní, což je cítit i v ironickém odstupu a ochotě vymáchat se v plebejské krkolomnosti „běžného“ života. A co smrt? Smrt je tu rodu mužského, je to kolem se ochomýtající obejda, podezřelý, anebo jen otravný budižkničemu.„Smrt se zas flákal / dole u řeky…“ Týpek známý od vidění, máme dojem, že jsme ho už stokrát potkali. „A Smrt jsem, věřte, poslal do prdele / jenže von byl / splachovací…“ S osobním se ovšem prolíná duch doby, Dryje je autor, který osobní přemety hned vnímá v rámci přemetů celého světa, reflektovat sebe pro něj znamená reflektovat to, v čem žije. Vyloupnou se tak vize, které při vší fantastičnosti jsou přesnými shrnutími epochy, té minulé, vkloubené do té dnešní: „… po válce / chodili artisté na kymácivém laně / napjatém jako právě prasklá struna / na laně tuhnoucím pod vahou přihořívajících pravd…“ Přesně tak, žijeme ve věčném „přihořívá“.

A hned se vybaví Daniel Hradecký a jeho loňská sbírka Náměstí Práce. I ona nabízí ostré vidění dneška, hořký a vzdorný „kšaft“ proti době a našemu „životaření“ v ní. Hradecký je, při vší své formulační suverenitě a břitkosti, s níž vnímá současnost, proklamativnější a traktátovitější než Dryje; je také konciznější, přímější a filosofičtější: „Slova překážejí, je to jejich úkol…“ Kousavá ironie, přesná skepse – náš neslavný zeitgeist jako na dlani. A vybaví se i loňská prvotina Alexandry Brockové Číhat na mech, i ta neobyčejně reflektuje dnešní vykolejený čas. Oproti oběma starším mužům je však Brocková potměšilejší a hravější, měkčí, vstřícnější, naschvál ve své poezii udržuje až dětsky nedotčený prvek. Najdeme u ní i potřebu péče o svět, jenž se nám před očima tak nejapně rozpadá. Mech je ve sbírce nenásilným symbolem zanikání, ovšem padáme zpět do přírody, a tam mech souběžně znamená i pokoutně rašící, nelidskou, ale sametově nadechnutou (s dovolením) naději.

Zatímco do Proflákaného času se vloudil Smrt, chlápek, kterého jsme snad kdysi potkávali v hospodách, nesmiřitelný Hradecký má v Náměstí Práce pro změnu Fotra, figuru, na niž lze aspoň na chvíli svést veškerou vinu – dřív, než se v dalšího Fotra proměníme sami. I u Brockové se vynoří podivuhodné vtělení dnešních divných časů: „obejda“ s mudrcky čínským přízviskem Kdo­-si. Tentokrát ani Smrt­-povaleč, ani Fotr­-vymahač, ale okrajový, zakuklený spásonoš či aspoň pomahač, někdo, kdo vám podá hrábě u hromady loňského listí. „Kdo­-si (…) uklízí tajné příbytky toulavým kočkám.“ Sotva lze chtít víc.

Autor je básník, hudebník a literární kritik.