A pak je tady poezie, která se vboří do světa plnou vahou, bez nároku na krásu (takzvanou), libost (takzvanou), obrazivost (takzvanou), přijatelnost, pojatelnost, distingovanost, poetičnost a kdovíco ještě. Místo toho se tato poezie chce „vyválet“ sama v sobě, ve svých možnostech i nemožnostech, v možnostech i nemožnostech poezie i jazyka. A přitom z toho nedělat vědu. „Život je surový / a realita o flák syrovější.“

Je to chuť na svědectví, které si nebude brát servítky (i když prozkoumat cosi jako „servítky“ by zrovna pro tuhle poezii asi bylo potěšením), ale střemhlav a bez obalu (vida, také básnické obraty, které si říkají o pohrání) se vrhne na divný svět, jenž nám byl přiřknut. Na divné časy, do nichž jsme byli vtaženi a v nichž jsme ponecháni, ať si poradíme. „Ořechy vědění / flákoty vzteku…“ Ano, brutální flákotový existencialismus vezdejší divnosti. „Je to divný… Je to divný“ – ten verš jako refrén podtrhuje všech sedm zpěvů básnické skladby Františka Dryjeho, tvořící závěr jeho loňské stejnojmenné sbírky Proflákaný čas.

„Řekl jsem budiž světlo / a byla tma / řekl jsem budiž tma / a byla tma…“ Tato poezie jako by se pořád drápala z hloubi nahoru, protože jinak to na tomto světě…