Architektka, performerka a básnířka Anna Beata Háblová již ve své první knize Směna (2022) ohledávala složitou sociální situaci ženy, jejíž existence se na pracovním trhu, ale i obecně ve světě setkává se značnými obtížemi. Ve svém druhém prozaickém díle Víry nabízí příběh ženy, která se pohybuje na hraně dvou světů – v jednom vystupuje jako spořádaná a obětavá matka, v tom druhém, plném drog, násilí a zneužívání moci, jako sexuální pracovnice. Všemi silami přitom bojuje o to, aby se tyto dvě reality nikdy neprotnuly a aby její pubescentní syn, žijící dosud v nevědomí matčina způsobu obživy, nepoznal pravdu.

Pan farář doporučuje

Název Víry odkazuje k ústřednímu tématu knihy – k proudům, které námi zmítají a vychylují naši životní dráhu nepředvídatelnými směry, ale i vyznáním a přesvědčením, jež nemusí být nutně náboženská, stačí, že vycházejí z našich životních zkušeností či ustálených představ. Víra se však střetává s řadou rizik a bez prvků kritického uvažování se z ní snadno může stát přílišná důvěřivost, která zmasakruje celý náš mikrokosmos. S tímto vedlejším účinkem se setkáváme také u hlavní hrdinky Ester – dogmatická výchova silně věřící babičky, která v ní vypěstovala strach ze všeho potenciálně škodlivého (a hříšného), ji paradoxně právě tímto směrem zavede –, jež se ve své nekritičnosti a naivitě stane obětí násilí i podvodů, a nakonec se sama zaplete se světem, který představuje vůči ortodoxním křesťanským hodnotám snad ve všech ohledech pravý opak. „Ano, dokud babička žila, měla Ester Boha na prvním místě. Byla poslušná a všechno, co se v kostele říkalo, se snažila dodržovat. Když byla plnoletá, šla dokonce k volbám, aby zaškrtla politickou stranu, kterou pan farář doporučoval. O víc se nezajímala, neměla důvod. Babička přece říkala, že pan farář umí rozlišit, co přichází od Boha, a co je od zlého ducha…“

V konfrontaci těchto dvou světů by mohly vyniknout zásadní skutečnosti, které na jejich průseku vyvstávají, do tohoto bodu však Víry bohuželnedocházejí. Spíše se udýchaně zastavují někde na křižovatce mezi přílišnou okatostí, křečovitou snahou držet se „emancipačních“ témat a tušenou literárností.

Lekce feminismu

Určitou topornost můžeme spatřovat v dialozích. Ačkoli se snaží vystihnout různé situace co nejvěrněji, nechávají nás spolu s postavami stát opodál a zamýšlenou autenticitu spíše znevěrohodňují. Jako například v rozhovoru Ester s další sexuální pracovnicí někde na benzinové pumpě u dálnice: „‚Pche. To mě netrápí žádnej!‘ mrkne na ni Samanta a prohrábne si dlouhé hnědé vlnité vlasy. ‚Já jsem totiž bohyně. My jsme bohyně! Věř tomu. Jsme bohyně lásky. Je to poslání. Jsme vyvolené!‘ ‚Snad.‘ ‚Vem si Afrodité! Nebo Ištvár!‘ Ester ta jména už někdy slyšela, ale nevzpomíná si, jestli to byla značka sexuálních pomůcek, nebo luxusních olejíčků. ‚Jo, jasně, ty jsem taky měla.‘ ‚Nejen měla. Ty máme stále. V sobě!‘ ‚Aha. Tak to nevim.‘“ Když Samanta začne vysvětlovat problematickou pozici prostitutek, přechází rozhovor v lekce z feminismu: „To je od tý doby, co se k moci dostala církev. A patriarchát. Církvi se nehodilo, aby ženy měly nad chlapama takovou moc. Aby je mohly svou sexuální energií ovládat. Protože církev a chlapi chtěli ovládat lidstvo. A tak začal hon na čarodějnice.“

Tyto dialogy místy vypadají, jako by autorka potřebovala do textu nějak dostat určité informace, a tak je vložila do úst náhodné postavě, která se bez výraznějšího kontextu na chvíli zjeví uprostřed děje, aby udělila svou lekci, a pak z něj zase beze stopy zmizí. Vedle hlavní hrdinky se tu však cítí lektorován hlavně čtenář.

Ani samotnou protagonistku ­nekonstruuje autorka příliš přesvědčivě. Ester se na jednu stranu chová jako malé dítě – zdá se, jako by měla zvláštní zálibu v poučování od druhých, jako by postrádala jakékoli vlastní názory, myšlenky i identitu, působí extrémně nesamostatně –, avšak na druhou stranu se dozvídáme, že byla schopna sama iniciovat a dovést ke konci rozvod s násilníkem. Nesourodost těchto osobnostních rysů brání ve vystavění koherentní a realistické postavy, která by nějakým způsobem ztělesňovala přisuzované atributy.

Moje tělo, můj sulc

O poznání lépe funguje vyprávění ve chvílích, kdy hrdinka propůjčuje své tělo k ukájení touhy druhých. Často se sama od sebe odpojuje a utíká k představám o vaření, které je pro ni v osobním životě jednou z nejsmysluplnějších činností a podob péče o druhé. Tímto způsobem lze vyjádřit zkušenost disociace, která často provází nepříjemné či traumatické zážitky. „Na chvíli měla před očima jen mžitky. Znovu se roztřásla jako sulc. Jako sulc, který se nejdřív rozpustí teplem a pak ztuhne v chladu ledničky. Mára ji vlekl po schodech nahoru. Jak se dělá sulc? Babička by ho nikdy neudělala z prášku. Vždycky by dala dohromady maso, které klihovatí. Nožičky, hlavy, kůže, kolínka. Mára ji dostrkal do červeně osvětleného salonku, kde na velké kožené pohovce seděl obrovitý, potetovaný chlap.“

V určitém momentu nás však vyprávění těmito asociativními prvky přesytí a zmínky o švestkových knedlících či bobtnajících ovesných vločkách začnou být poměrně dusivé, přičemž symbolický přesah kulinářských metafor zůstává jen mlhavý. Stejně tak hrdinčiny úvahy, které občas vykazují známky opatrného filosofování, jsou bohužel spíše jakýmsi letmým ohledáváním hloubky, přičemž k ponoru nedochází. „Miluju tě. Ta slova mají takovou moc. Jako bychom celý život směřovali k tomu, aby nám někdo něco takového mohl říct. Nebo abychom podobná slova mohli někomu říct my sami. Kvůli nim se všichni tolik snaží. Ženy chodí na plastické operace a drží diety, muži trénují v posilovně nebo do noci sedí v kanceláři, aby vydělali horentní sumy.“

Za pozornost určitě stojí krátké básně na začátcích kapitol, které zprostředkovávají různé literární odkazy. K hutnosti stylu vyprávění ale ani ony nepřispívají, s charakterem zbylého textu totiž příliš nekorespondují, čímž se jejich funkce značně omezuje a symbolika vyčerpává.

Instantní vývar

Mnohem přesvědčivěji vykresluje autorka vztah protagonistky k synovi, kterého považuje za veškerý smysl svého bytí – dochází tu až k jakési jeho heroizaci. Právě úzkostná snaha zajistit mu lepší život, než jaký měla ona sama, vede hrdinku k sebeobětování a nakonec také k profesi, která jí jako samoživitelce zaručeně poskytne dostatečné prostředky v co nejkratším čase. Háblová nenastiňuje pouze ekonomické pozadí, ale poukazuje také na obecnější nároky, které společnost na roli matky klade, nebo na riziko postupného individuálního vyprázdnění. Matka právě v onom sebeobětujícím gestu syna rozmazluje, nevědomky ho vede přímo do spárů právě oné toxické maskulinity, již vidí všude kolem sebe. Bez nastavování jakýchkoli hranic a neustálými ústupky mu poskytuje veškerou péči, sama sebe redukuje do pouhé přikyvující figuríny a doufá, že jí to syn oplatí třeba jen špetkou náklonnosti. Vytváří tím tak vztah převrácené hierarchie – její výchova jen potvrzuje apriorní genderovou privilegovanost.

Většina zmíněných motivů a témat ale bohužel zůstává pouze načrtnuta, text neklade otázky, neproblematizuje, zůstává na povrchu. Místy se zdá, jako by autorka po různých koutech posbírala všechny náležitosti, které by měly tvořit úspěšný současný román – včetně za poslední roky již poměrně osvědčeného prvku direktivní babičky –, ty po vzoru hrdinčiny záliby ve vaření naházela do hrnce a čekala, že z nesourodých ingrediencí uvaří chutný pokrm, tedy literární dílo. Zjišťujeme však, že to úplně nefunguje, a namísto kompaktního příběhu dostáváme spíše deklarativní, nemastné neslané útržky moderních „pravd“.

Autorka je studentka bohemistiky.