Jakub Fráňa vstoupil na literární scénu mnohovrstevnatým debutem Plno, jenž zaznamenává hluboce rozrušený duševní stav jedince, který se snaží pojmout moderní svět v jeho komplexnosti a zmatenosti. Text složený z filosofující novely a epistolární povídky uzavírající celý příběh z pohledu vypravěčova syna, který se snaží otcův život nějak uchopit a najít v něm odpovědi na nezodpovězené otázky, přitom nepředstavuje pouze odraz subjektivního prožívání. Snaží se sdělit také zásadní informace o současném stavu světa.

Koncept „plna“ totiž není pouze analogií k neklidným a intenzivním niterným stavům vypravěče, nýbrž prostupuje celým dílem a odráží přítomnost tohoto jevu v širších kontextech bytí. Úzkostné stavy, které zaplňují vypravěčovu duši tak, až se zdá, že musí v každé vteřině prasknout, jsou jen odrazem rozmanitosti a hluku, v nichž dennodenně žijeme, u citlivého člověka nadto mnohokrát znásobených. Jak sám vypravěč dodává, „nic z toho se nemuselo dít mně přímo – stačilo, že jsem to vnímal jako možné, jako někde kdesi se vyskytující“. Svět, v němž se pohybujeme, je nesmírně rychlý a zmatený, v každé vteřině na nás křičí a zahrnuje nás podněty, na něž si vynucuje reakci. Zahlcuje nervový systém a útočí na to, co je v nás lidské. Zaplavuje smysly a nepozorovaně se prodírá skrze vrstvy vědomí až do sfér, o jejichž existenci sami nemáme tušení.

Letargie neboli revoluce

Do tohoto přeplněného světa Jakub Fráňa staví svého vypravěče, který převážně v proudu vnitřního monologu rozebírá své duševní stavy a pohnutky. Jeho nervový systém se pod náporem intenzity vnímání rozpadá až do té míry, že se mu lámou kosti a křiví páteř. Zahlcující pluralita jej vede k paralyzované pasivitě na jedné straně a až manickým stavům na straně druhé. Naskýtá se nám tedy pohled v mnoha ohledech brutální, kdy jako na televizním ovladači přepínáme mezi scénami všeprostupující letargie, sebenenávisti a zoufalství a těmi, v nichž vystupují do popředí vypravěčovy revoluční a mnohdy násilné sklony. „Je možné, že jsem konal nespravedlivě, přeplněn (zrovna v ten den) k neúnosnosti zvláštní vášní k mystice,“ obhajuje protagonista své, vlastními slovy, „zhřešení“.

Tyto tendence, často vychýlené z představ o konvenčním životě, vedou k smývání hranice mezi lidmi dobrými a zlými, mezi agresory a oběťmi. Žádný čin se nejeví dost závažným, aby mohl jakkoli ovlivnit chod světa – ani vražda není neomluvitelná. Jako by násilí bylo jen přirozenou a ospravedlnitelnou složkou existence a tragédie rutinní součástí bytí.

„A tak jsem toho chlapce, na jednom z těch opuštěných dvorků, vedle popelnice, ohniště, které jsme si útulně rozdělali, hromady šrotu a pneumatik, na nichž jsme seděli, zabil. Seděl jsem tam a najednou bylo ticho. Nic nehučelo z okolního všetečného města a já najednou nic nemusel, jen jsem tam seděl, trochu křečovitě ztuhlé ruce od škrcení, a bylo ticho. Nic se nehnulo.“

Co bys lomikamenem dohodil

Podobné pasáže skýtající vhled do mysli, jež se spíše než příčetně jeví jako chorá, reprezentují jeden z charakteristických rysů textu – mísení reality s blouzněním, které mnohdy působí až schizofrenně. Nutně tedy ve čtenáři podněcuje nejrůznější úvahy a dovádí jej až k pochybám, zda se popisované události skutečně odehrály, či jsou pouhým výplodem manických návalů vypravěče. Občas se skoro zdá, jako by se příběh částečně odehrával v nějakém jiném světě. Zejména pak pasáže o Síti – jakési nadnárodní technologické entitě na technologické bázi, která „měla ovládnout populaci planety a uchovat ji ve svých dokonalých útrobách rozšířené reality“ – a Deníku, dokládajícím její existenci, jejichž rozkrývání vypravěč věnuje značnou část svých dnů, představují podivnou koncepci snění propojenou s reálným světem a osobami.

Protesty, vraždy či únos prezidenta, do nichž se protagonista – ať už v realitě, či za jejím rámcem – zaplete, se prolínají s někdy až surovou, agresivní obrazností. Tato hra s odpuzující estetikou se nese celým textem. Příkladem může být scéna, kdy se vypravěč po seznámení s novým přítelem Viktorem stane v parku svědkem jeho napadení a vhození do řeky, a popisuje svůj podivný dojem: „Jímá mě pocit, který by bylo zdánlivě vcelku snadné vyjádřit, avšak ve skutečnosti bych se mohl velmi snadno uchýlit k veršům, které zapáchají zkaženým kuřecím masem.“

Smyslově intenzivní a vjemově plné představy Fráňa akcentuje mimo jiné odstavci o pěstování květin. Jemnost těchto obrazů přichází naprosto nečekaně a ostře podtrhuje absurditu a psychotičnost předcházejících výjevů. Například na výše citovanou scénu, která popisuje vraždu chlapce, bezprostředně navazuje: „Pak jsem si vzpomněl, že musím do práce a cestou tam si vyzvednout objednávku semínek a sazenic rostlin, které jsem si chtěl vysadit na balkoně. Levandule, lilie, lomikámen.“ Násilí se opět jeví jako každodenní rutina.

Slyšíš mě? Slyšíš se?

Výstavba Fráňova textu vykazuje určitou „egocentričnost“ příběhu. Jeho vypravěč prostupuje všemi rovinami – je zde fokalizátorem, filosofem i objektem zkoumání, což může vzbuzovat dojem jisté nabubřelosti. Tu můžeme pozorovat i ve stylizaci vypravěče a lexiku, které často sklouzává k okaté pompéznosti: „Poté, co roztřesenými zubisky třikrát přejel všechny své nehty na rukách a vyťukal o ulepený pult šedesát čtyři taktů šestiosminových a nohou k tomu vydupal do rytmu šestišestnáctinového jakousi autorskou variantu oblíbené písně, která by mohla hrát z rádia, zeptal se mě, jestli už mi to došlo.“ Je však otázkou, jestli by text i bez takto stylizovaného a unilaterálního pohledu fungoval a zda se nejedná o jeden z konstitutivních prvků, díky nimž příběh vyznívá s takovou intenzitou. Výrazná sebeironizace vypravěčových promluv navíc tuto polohu poměrně zdatně vyvažuje.

Fráňův text dává možnost pozorovat realitu podobnou té, v níž se denně pohybujeme. Zprostředkovává pohled na svět, který je přesycený podněty a přehlcený ději. Svět, v němž se ohlušující pluralita mísí s usedavou úzkostí, která vyvěrá z hlubokého pocitu neporozumění a ztráty vlastní identity. Svět, který nás naučil, že zastavení a umlknutí znamenají konec, a tak nás nutí zůstávat v nepřetržitém pohybu, rozptylovat se a unikat vlastnímu prázdnu neustálou plností. „Ovšem,“ jak dodává Fráňa ústy svého hrdiny, „obávám se, a v tuto chvíli zejména oprávněně, že vším mluvením většinou jen zaplňuji prázdný prostor, který se kolem mne rozprostírá (a překřikuji sám sebe). A od určité chvíle je to už jen blábolení.“

Autorka je studentka bohemistiky.