Osobitá metamorfóza popové hudby, s níž James Blake okouzlil publikum i hudební kritiku před více než patnácti lety, je stále inspirativní. V roce 2011 britský hudebník ukázal, že se temný Burialův dubstep dá spojit s písničkářstvím. Po vydání Blakeova eponymního debutu si recenzenti kladli řadu nových otázek: Může se stát elektronická hudba novým folkem? Anebo už k tomu dokonce došlo? Dnes se při poslechu alba Trying Times spíše ptám, jestli Burialův odkaz přežívá i v současném popu. Blake se po svém nástupu na scénu stal velmi produktivním umělcem – letos vydal už sedmou řadovou desku. Jakkoli se ale zvuk i témata jeho písní vyvíjejí, základní princip zůstává: ve všech nahrávkách jsou postupy elektronické hudby konfrontovány s bazální potřebou vyjádřit se písňovou formou. Možná nezamýšleným důsledkem je, že Blakeův styl připomíná svým způsobem laboratoř. Na nové desce sice dominují vlivy soulu, R&B či folku, i tak ale objevíme alespoň „stopové“ prvky původních dubstepových základů. Bez nich by totiž Blake přes svůj výjimečný pěvecký projev a autorský talent nakonec nejspíš sklouzl k obyčejné popové produkci. Obecně by se tvůrčí dráha britského umělce dala shrnout asi takto: zatímco v minulosti vdechl nový život elektronické hudbě tím, že ji dočasně „pohřbil“, dnes inspirativně oživuje formát popové písně. Přestože však už jen „zpívá písničky“, ve spodním proudu stále zůstává cosi burialovsky znepokojivého. Není ovšem snadné tento pocit pojmenovat.

James Blake: Trying Times. LP, Good Boy 2026