Někdy v půlce devadesátých let jsem v časopisu Ikarie narazil na recenzi románu Krev elfů od polského autora Andrzeje Sapkowského. Recenzní rubrika „Ikárky“ pro mě v té době byla zásadním čtenářským kompasem – bylo mi dvanáct, neměl jsem kolem skoro nikoho, kdo by četl fantastiku, a o internetu jsem měl nanejvýš mlhavé představy. Recenze byla nadšená, a já si knihu pořídil. Tak začal můj mnohaletý vztah se Zaklínačem. Prvních pět let bylo ve znamení netrpělivého čekání na každý další díl románové pentalogie, ale také nelehkého vypořádávání se s posuny v Sapkowského stylu, který se stával čím dál více postmodernistickým. Konkrétní dojmy z četby už si ale nevybavím, převrstvila je další čtení. Jistý si nejsem ani tím, kolikrát jsem Zaklínače vlastně četl – původně bílé obálky knih dnes každopádně mají barvu houbové omáčky.

Dobře napsaná žánrová literatura má tu výhodu, že ji můžete číst jako dítě i jako dospělý, vracet se k ní v různých etapách života, a pokaždé v ní najdete něco, co vás zaujme, pobaví a ideálně také přiměje k zamyšlení. Zatímco návrat ke knihám průměrným či podprůměrným ve vás roze­zní nanejvýš nostalgickou strunu, dobrá literatura – včetně fantasy – dokáže přinášet čtenářské potěšení znovu a znovu, byť se proměňuje s tím, jak se mění vaše perspektiva. Jako dítě jsem například sotva vnímal středoevropský rozměr Zaklínače, i když jsem cítil, že je mi v mnohém kulturně blíž než anglosaská fantasy. Přitom se nedá říct, že by zaklínačské prózy svou přitažlivost stavěly na středoevropském exotismu – na to je Sapkowski až příliš velkým postmodernistou. Na západoevropské nebo americké publikum tak ale působit mohou.

Po vzniku videoherní trilogie se ze Zaklínače stal globální fenomén. Díky hrám se knihy dočkaly překladů do mnoha jazyků a také seriálové adaptace na Netflixu. Ze Sapkowského se tak rázem stal suverénně nejprodávanější polský spisovatel. Když jsem se ale při přípravě tohoto čísla znovu začetl do jeho povídek a románů o zaklínači Geraltovi, byl to návrat do blízkého, a přece pokaždé v něčem nového světa, v němž nezáleží na tom, jak moc se Netflixu nepovedl se­­riál nebo co s Geraltem udělali herní vývojáři. Svět, jejž mám na mysli, je totiž přístupný výhradně čtenářům a čtenářkám – zvláště pak těm, kteří se do něj vracejí opakovaně.

Za normálních okolností by úvodník skončil předchozí větou. Tentokrát ale má před tématem čísla přednost téma mnohem naléhavější a rozhodně nefantastické. Někteří z vás už o kampani Ádvojku nedáme!, reagující na škrty v oblasti živé kultury, vědí a snad se k ní i stihli připojit. Pokud je to pro vás novinka, vše potřebné se dozvíte na šesté straně tohoto čísla a samozřejmě také na webu a sociálních sítích. Podpořit nás samozřejmě můžete i formou předplatného. Pomozte nám A2 udržet!