Pít i nepít

Polskému spisovateli Jerzymu Pilchovi vyšel v překladu Barbory Gregorové román U strážnýho anděla (Pod Mocnym Aniołem, 2000). Próza tematizuje boj s alkoholismem, sugestivní autentický námět, který vždy účinkuje i vlastní váhou, pokud jako zde můžeme nevymyšlenost přímo hmatat. Anatomie vlastního excesivního pijáctví, jeho rodových kořenů a martyria opakovaných pobytů v léčebně autor artikuluje pomocí fantaskní optiky a slovních klauniád – Pilch je vyznavačem Bohumila Hrabala a zastáncem Doroty Masłovské s jejím románem Červená a bílá. Vzpomeneme si na Březinův výrok o transcendentní dimenzi alkoholismu či Baudelairovu výzvu k opíjení: narkotizace se stává úběžníkem bytí, žhavým a jedině živým srdcem života, které už pulsuje jedině v intervalech dodávek návykové látky. Pití získává platnost pravdy, již je třeba stále znovu stvrzovat, přerušování deliria v léčebnách, zdá se, ukazuje, že nesvoboda má dvě stejné strany mince – pít i nepít. Alkoholik je provždy odsouzen k řešení otázky, jak žít bez alkoholu, čím nahradit pití. Na jinou otázku, proč vlastně jedinec pije, existuje bezpočet odpovědí (jedna z nich zní, že přestat pít je velice nezdvořilé k těm, kteří už pijí) a tu pravou, možná banální, člověk skrývá nejvynalézavěji.

Pilch vede příběh umně mezi realističností a fantazijní fikcí a ani jednu ohrádku nechce upřednostnit. Další vrstvou knihy je metatext, nutnost odpovědět na otázku terapeutky, jak je jeho psaní o pití ovlivněno pitím samotným. Ač se tomu autorský subjekt zprvu rozhodně brání a dokazuje, jak málo je jeho postava identická s ním, postupně se mu odkrývá, že příliš jistý si tím být nemůže. Text není něco natolik autonomního a nezávislého na životě, aby bylo možné kdykoliv za ním zavřít dveře a v klidu odejít. Jakkoli to může vypadat konvenčně, na konci Pilchovy prózy objevíme víru a naději: „opravdová delirická próza nekončí smrtí: končí životem, u nějž není známo, jak skončí“. Na obálce dělá nakladatelství Fra autorovi podivnou reklamu, prý „dal by se přirovnat k našemu o několik kategorií lepšímu Vieweghovi“. Spolu s kulturní sekcí rádia Jerevan potvrzujeme, že v podstatě je to pravda, ale nejedná se o Viewegha, nýbrž o někoho úplně jiného, přičemž Pilch je skutečně o několik tříd lepší.

Autor je literární kritik.