Když gradovala kampaň před letošními parlamentními volbami, nabídl Mirek Topolánek občanům smlouvu, která měla vstoupit v platnost vhozením lístku pro ODS do volební urny. Kromě řady slibů v sociální oblasti, které vlastně program modrých notně přibližovaly programu oranžových, obsahovala smlouva i věci zcela nekompromisní. Zejména pak tuto větu: „Zabráníme současné snaze vládnoucí ČSSD zametat všechny vlastní kriminální kauzy pod koberec a brzdit jejich vyšetřování. Zasadíme se o co nejrychlejší došetření těchto afér do konce. Vůči korupci ve vlastních řadách povedeme nulovou toleranci a budeme ji řešit nekompromisně.“ Oranžoví také hodně slibovali a strašili: zásadních reforem hned netřeba, z lidí krev nepoteče, hradby současných sociálních jistot uhájíme.
Již samotná Topolánkova Smlouva s občany obsahuje vnitřní rozpor, typický pro demokracii jako takovou. Brojí proti Jiřímu Paroubkovi, nicméně současně přebírá části jeho programu („nezavedeme školné“, „zachováme ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči“) v logické snaze maximalizovat počet obdržených hlasů. Snaha po maximalizaci získaných hlasů se povedla oběma, Topolánkovi i Paroubkovi, nicméně z voleb vzešlo určité složení parlamentu a politická scéna se zablokovala. Po fázi volebně-mobilizační vstoupila česká demokracie do fáze koaličně-kompromisní, v níž by se měla ustavit vláda. Fáze číslo dvě se nám ale nějak zadrhla. Proč vlastně?
Pokus o stovkovou vládu ODS, KDU-ČSL a Strany zelených neměl od začátku mnoho šancí na úspěch. Parlamentní matematika je neúprosná: pokud tři koaliční strany nedisponovaly alespoň 101 mandáty, musel by jim „do sedla“ pomoci někdo další, konkrétně ČSSD. Ta by ale byla hloupá, kdyby to udělala, protože měla sama reálné šance na převzetí moci. Buď s komunisty a nějakým tím – individuálním či kolektivním – přeběhlíkem, anebo s ODS v nějaké formě velké koalice. Ostatně, kromě ideově zcela vyloučené varianty ODS + KSČM je případný svazek občanských a sociálních demokratů jedinou dvoučlennou nadpoloviční vládní koalicí, kterou lze v současném parlamentu sestavit. Jenže spojenectví dvou úhlavních nepřátel je vždy obtížné. Což o to, samotní politici by se možná domluvili velmi snadno, problém vězí ve zdroji jejich moci, ve voličích. Ti byli mobilizováni právě i díky líčení politických protivníků coby zemských škůdců, a povolební pakt proto vnímají (mohou vnímat) jako obyčejnou zradu. Vždyť i jinak velmi disciplinovaní komunisté měli velké problémy s přijetím paktu Ribbentrop-Molotov, někteří z nich dokonce po této zkušenosti stranu opustili. Jiní pouze vyjádřili výhrady, za něž byli později popraveni či jinak perzekvováni. V poválečných učebnicích dějepisu se pakt Sovětského svazu s nacistickým Německem vysvětloval zhruba takto: šlo o nevyhnutelné řešení, ke kterému moudrý soudruh Stalin musel přistoupit, neboť si uvědomil, že Sovětský svaz je zatím příliš slabý a západní spojenci přespříliš věrolomní. Od začátku ale věděl, že se s nacismem, tímto nejvyšším stadiem kapitalismu, jednoho dne střetne a že zákonitě zvítězí. Jak učil soudruh Lenin: krok vzad, dva kroky vpřed. Tak, děti, a teď si to pěkně zapište do sešitu…
Opoziční smlouvu z roku 1998 ospravedlňoval Václav Klaus dle stejné logiky, byť namísto modré vlajky ODS na Reichstagu socialistů, jež měla zákonitě zavlát po volbách 2002, ho před politickým důchodem zachránil rozkol v ČSSD a snaha komunistů využít ho ve svůj prospěch. Ale ať už sázka na spolupráci s protivníkem dopadne jakkoliv, nejdříve je třeba prokázat onu zásadní nevyhnutelnost, to, že jiné řešení zkrátka neexistuje. Kýžený důkaz lze v současném českém případě demonstrovat pouze dlouhodobým únavným manévrováním, požíráním času, pracným neprosazením jiných projektů. Pak se stane velká koalice průchodnou i v očích veřejnosti či přesvědčených voličů obou velkých stran, neboť půjde o jediné možné řešení, o nemilovanou sice, leč nutnou variantu. V těchto dnech se zdá, že faktická velká koalice by asi byla „ospravedlněna“ účastí lidovců, z hlediska počtu parlamentních křesel zcela zbytečnou, ba nadbytečnou, ale potřebnou právě kvůli morálně-mediální kamufláži. Vždyť s lidovci (či s jedním zeleným „odborníkem“) to už nebude velká, nýbrž duhová koalice. A duhová, to přece zní tak hezky. Při dešti vysvitlo slunko a je zase dobře…
Takovýto psychologický tlak však může fungovat jen tehdy, jsou-li předčasné volby vnímány jako velké zlo, jako důkaz toho, že se politici nedokázali dohodnout, tedy jako stvrzení jejich neschopnosti, a podobně. Velkou váhu má též argument, že předčasné volby jsou příliš drahé. Je proto nezbytné srovnat obě špatné varianty, tedy velkou koalici a předčasné volby, a zjistit, která z nich je méně špatná. Co by přinesla velká koalice? Patrně zablokování všech důležitých a potřebných reforem, pouhé obsazení funkcí a „užívání si“ jich. Při nejlepším by šlo o čtyři ztracené roky. Při nejlepším, neboť jako další velmi pravděpodobná negativa – která pochopitelně před volbami nikdo nesliboval – nutno uvést zametení všech politických korupčních a kriminálních kauz z minulosti pod koberec, ještě další růst míry korupce a kriminalizace politiky, ztrátu důvěry občanů v politický a stranický systém, nižší zájem účastnit se voleb, růst extrémů, jak zleva (komunisté), tak možná i zprava (Edelmanová je šikovná a nespí). Ve zdravé demokracii existuje jasně definovaná vláda a opozice, a voliči tak vědí, koho mají ve volbách odměnit nebo potrestat. Ale v České republice by pak nevěděli vůbec nic.
Tedy předčasné volby? Ty ale chtějí jen ti, kdo by na nich podle průzkumů vydělali, což jsou dnes ODS a Strana zelených, které však nemají sílu k jejich prosazení. A navíc hrozí, že nové volby dopadnou podobně jako ty letošní, a že tedy opět vženou politiky do neřešitelného dilematu „sliby kontra parlamentní realita“. Dilematu však notně napomáhá stávající poměrný volební systém, který nutí ke strategii „nejprve maximalizuj, teprve pak se nějak dohodni“. Z tohoto důvodu by určitě stála za velmi vážnou úvahu změna volebního systému. Ne kvůli tomu, aby volby dopadly „nějak jinak“, ale proto, aby volební soutěž získala trochu jiné parametry. Vládní koalice by totiž měla být koalicí volební, a tedy stvrzenou voliči u volebních uren. K dosažení uvedeného parametru přispívá zejména dvoukolový většinový volební systém, ale vlastně skoro každý volební systém, jenž volby rozdělí do dvou etap tak, aby nejpozději druhá etapa tvrdě penalizovala solitérské nekoaliční chování. A právě prosazení takovéto změny volebního systému by představovalo jediný legitimní důvod pro vznik dočasné „duhové“ koalice. Bohužel, patrně se dočkáme pouze kamuflážních záminek.
Autor je politolog.