Je možné být americkým muzikantem a mít pouze bílé pruhy? A co hvězdy? Ano, The White Stripes jsou dnes velké hvězdy. Sláva tohoto tandemu se ze spojených zemí brambor a tabáku donesla až do Evropy. Na začátku prázdnin mohli v Praze ochutnat dravost jejich živého vystoupení ti, kdož jsou ochotni za lístek utratit asi tak desetinu (skutečného) průměrného platu. Řeč bude tedy o desce. Ta je rámována trikolorou výše naznačené vlajky v podobě písní Modrá orchidej, Bílý měsíc a Červený déšť.
Whiteovým, dříve manželům a nyní spíše sourozencům, se rozhodně nedá upřít značná dávka upřímnosti. Člověk jim tak nějak musí věřit každé slovo, a to i přesto, že díky cílenému lo-fi zvuku rozumí přibližně každému pátému (což může navíc zrovna padnout na předložku nebo na člen). Bratr se nesnaží maskovat intonační nepřesnosti studiovými vymoženostmi, například dozvukovými jednotkami; to radši svůj hlas osolí ještě nějakým zkreslením, aby syrovost byla opravdu syrová. Co se týče jeho kytarové hry, patří k té skupině hráčů, kteří by pro klasickou bluesovou pentatoniku položili život. Nelze od něj očekávat výrazné harmonické experimenty, blues je svaté.
Sestra se svými bubny rozhodně není druhým kolem u klaunské jednokolky. Hraje velmi jednoduše, avšak účelně. Trochu jako by pravěká žena měla mystický sen o Mitchi Mitchellovi, následkem čehož by si druhý den ráno v horečnaté inspiraci vyrobila bicí sestavu ze zbytků mamutů, co našla ve spíži.
Souhra obou polovin této prosté skládačky je slušná. Zkrátka už spolu strávili hodně času, a tak měli dost příležitostí prodiskutovat pojem rock’n’roll a sjednotit se v názoru, že v jeho ryzí podobě je přemíra not ke škodě věci. Když si chce někdo poslechnout technicky dokonalé sourozenecké orgie, má k dispozici nahrávky bratrů Wrightových, kteří hrají basu/bicí v kanadských Nomeansno.
Letošní nahrávka The White Stripes nazvaná Get Behind Me Satan naštěstí není tak dočista stejná jako ty předchozí. Popravdě řečeno, už bylo na čase. Chrlit ze sebe neopracované balvany rockové hudby je skělé, ale nástrojové obsazení (převážně) elektrická kytara a bicí je zvukově velmi svazující. Pár pokusů o vymanění se z této formy proběhlo již v minulosti (mezi jinými např. píseň Truth Doesn’t Make a Noise z desky De Stijl). Na novince tedy výrazněji rozvinuli svůj aranžérský rejstřík o klavír, basu, mandolínu, bonga a pár dalších nástrojů. Charakter stopy, kterou za sebou hudba v posluchači zanechává, je však nezaměnitelný. Z velké části za to může právě Bratrův exaltovaný hlasový projev s velice přesným a přímočarým frázováním, jež podtrhává reálnost hudby.
Pozoruhodná je v pořadí hned druhá píseň The Nurse, v níž je klidný motiv hraný na xylofon přerušován nervními výbuchy přebuzeného basového bubnu s činelem. Skladby jako As Ugly as I Seem nebo Little Ghost hraničí poněkud zvráceným způsobem s velmi kvalitním folkem. Instinct Blues je zase třicet sedm let pohřešovaným dvojčetem Yer Blues z beatlesovského White Alba. Píseň The Denial Twist názorně ukazuje, že když se spolčí paní Basa s panem Klavírem, tak společnými silami mohou natrhnout struny paní Kytaře.
Zvuk tohoto alba je skvěle špatný. Některé skladby skoro vzbuzují pocit, že zvukař postavil doprostřed nějaké garáže jeden mikrofon, zmáčkl červené tlačítko na magnetofonu a odešel na oběd. Nikdo se nenamáhal s odstraňováním sykavek nebo brumu kytarového snímače. Naopak, někdo si dal tu práci a většinu alba zahalil do nenápadné róby jemného praskotu vinylové desky. Technická dokonalost nahrávek, dohnaná ad absurdum, a haldy „úžasných“ samplů už nějaký ten pátek přestávají být zábavné, a tak klasický americký hudební žánr rock’n’roll prožívá v současnosti renesanci.
Autor je publicista.
The White Stripes: Get Behind Me Satan.
V2 2005.