Výpisky z četby

Zní to možná paradoxně, ale poslední dobou mám pocit, že knih víc a víc ubývá a jejich místo zaplňuje potištěný papír, jenž je rozhodně zbožím, nikoli však literaturou. Snad je to tím, že se snažím číst téměř všechno, alespoň co se historické literatury týče. Momentálně jsem plný pocitů z knížky Alaina Corbina o výrobci dřeváků (zatím je k dispozici jen francouzsky a německy, český překlad vyjde možná do Vánoc), z jehož života známe zcela bezpečně jen jméno: Louis-François Pinagot. Pinagot je v uvozovkách výjimečný tím, že nijak nezasáhl do dějin, že patřil k anonymní většině lidí, kteří po své smrti upadnou v nekonečné zapomnění. Corbin je ovšem mistr sociálních dějin, a proto jeho Pátrání po obyčejném životě představuje hlubokou sondu do 19. století, do života, jenž se odehrával zcela na okraji velkých dějin, válek, diplomatických jednání a nekonečného hašteření jen a jen do sebe zahleděných politických stran. Při čtení Corbinovy knihy jsem se ale nemohl nevrátit ke krásné Legendě o Ostojovi Zdeňka Smetánky. Jsem totiž zvyklý číst několik knih najednou (a také několik knih najednou redigovat), a tak jsem si některé pasáže o sedláku Ostojovi, jenž také zcela anonymně ve 12. století obdělával ve středních Čechách své malé políčko, četl na střídačku s Pinagotem. Pokud učiníte totéž, budete fascinováni, jak mohou dva historici přemýšlet téměř identickým způsobem a jak je možné odhalovat anonymitu v dějinách bez rozdílu doby, o níž píšeme. Stejně tak fascinující mi ale připadá, když objevím příběh, který vypráví něco o mně samotném a z něhož mi zůstává v ústech stejně trpká pachuť jako Učiteli dějepisu Terezy Brdečkové. Po řadě letošních zklamání z románů napsaných ženskou duší, jež poněkud rozviklaly mé přesvědčení, že literaturu dnes oživují pouze ženy, mne Brdečková vytrhla z literární apatie. Její Učitel dějepisu je totiž syrovou reflexí beznaděje a zklamání z doby, do níž mnoho z nás před šestnácti lety vkládalo své naděje.