Morová epidemie, jež postihla celou západní Evropu v letech 1347–1351, je už několik desetiletí jedním z nejlákavějších témat sociokulturně pojímané medievalistiky. Knih, jež jí byly věnovány, je dnes na desítky a vedle monografií, které analyzují demografické a hospodářské důsledky řádění moru v jednotlivých městech či velkostatcích, popřípadě úmrtnost kleriků v diecézích (umírání duchovních, stejně jako morálku kněží, kteří měli poskytnout umírajícím útěchu a rozhřešení, zachycují dobové prameny mnohem podrobněji než postoje laiků), byla sepsána i řada syntetických prací, jež se snaží pojmout fenomén moru jako celek.
V posledních letech hrají prim především studie, které ozřejmují psychosociální důsledky černé smrti na pozdně středověkou, především západoevropskou civilizaci. Orientace na západní a jižní Evropu není v tomto případě výrazem arogance francouzských či anglických medievalistů, pro něž středověk existuje pouze po Rýn, nýbrž důsledkem mnohem slabšího postižení středovýchodní Evropy během první vlny šíření moru. Možná i z tohoto důvodu nenajdeme mezi historiky, kteří se morům věnují, polské či české badatele, s výjimkou Františka Grause, který však svou značně ceněnou práci Mory, mrskači a vraždění židů, v níž položil důraz na extatické projevy lidského chování, jež považoval za jeden ze symptomů strukturální krize pozdního středověku a hlavně strukturální krize středověké zbožnosti, napsal v osmdesátých letech ve švýcarském exilu. Nedávno se pokusil prostřednictvím důsledků morové epidemie, která ve srovnání se západní Evropou v nepatrné míře postihla Čechy a Moravu v roce 1380, vysvětlit – bohužel nepříliš přesvědčivým způsobem – příčiny vypuknutí husitské revoluce Petr Čornej (ve Velkých dějinách zemí koruny české).
Jinak čeští, ale v tomto případě kupodivu i polští historici zatím k tomuto velkému tématu spíše mlčí, což je jistě škoda, jelikož ani domácí nakladatelé prozatím bohužel nepostupovali při výběru překladů příliš šťastně. Nedávno vydaná kniha Klause Bergdolta Černá smrt v Evropě. Velký mor a konec středověku sice reprezentuje solidní přehled, ilustrovaný především mluvou dobových pramenů, avšak chybí jí přesah, vyjma pasáží věnovaných lékařství a úvahám o způsobu šíření moru. Přímo tragickým dílem je pak kniha Normana Cantora Po stopách moru. Černá smrt a svět, který zrodila, jež je zcela bezcennou kompilací, která ale rozhodně nevyvolá obdobný skandál jako jeho kniha o velkých medievalistech dvacátého století. Kupodivu i Cantor se stejně jako Bergdolt zaměřil na moderní medicínské hypotézy, které popírají podíl krys na šíření moru. Před deseti lety přišli s touto provokativní tezí američtí lékaři, kteří, což nebývá v sociálních vědách příliš zvykem, vskutku oslovili mnoho amerických medievalistů. Ti se pokoušeli najít nové velké téma, jež by zpochybnilo tezi o lodích zamořených krysami, které z asijských a janovských obchodních stanic přivezly smrt a zkázu do Evropy, kde se během několika měsíců rozšířila způsobem do té doby nevídaným. Na místo plicního moru postavili hypotézu o epidemii sněti slezinné, přenášené z nakažených zvířat na lidi. Problém je však v tom, že při epidemii sněti slezinné by prameny musely mnohem více zachycovat i masové vymírání zvířat. Vedle analytických studií anglosaských badatelů, z nichž Cantor opisoval, se mu velkým inspiračním zdrojem stala i nedávno do češtiny přeložená, dnes již letitá práce Barbary Tuchmanové, spíše novinářky než historičky, Zrcadlo vzdálených časů. 14. století – století pohrom. Cantor z ní opisoval nejen příběhy z tragických životů francouzských a šlechtických rodů, jež velmi průkazně demonstrují, jak byla hranice mezi životem a smrtí v době epidemií tenká. Jak se jistě musela promítnout do lidského uvažování o blízké či vzdálené budoucnosti a do prohloubení zájmu o záhrobní světy, či naopak do užívání si životních slastí v co největší míře – v jakémsi tichém výsměchu realitě. Na druhé straně však od Barbary Tuchmanové přejal i koncept temného středověku, který je ale v případě nositelky dvou Pulitzerových cen veden v kultivovaném, huizingovském duchu, kdežto u Cantora je pouhou karikaturou, halenou do marxistického slovníku, jenž v českém prostředí působí opravdu komicky. Tím nechci říci, že by sociologicky pojatý marxismus neměl mít v historiografii své místo, především tedy v historiografii moderny či dlouhého devatenáctého století, avšak jeho přenášení ve vulgarizované podobě do středověku natolik bije do očí, že to prostě nemůže být ani provokace, ani víra uhlířská, nýbrž jen a jen ignorance. Pokud tedy máme sáhnout po knihách, jež jsou dnes v českých překladech k dispozici, sáhněme pro první seznámení s problémem po Bergdoltovi a spíše pro potěchu jazyka než pro ponor do doby po Tuchmanové. Nic lepšího nemáme, a to je víc než škoda.
Autor je historik.