Dne 28. listopadu se Malý sál v divadle Archa téměř zaplnil lidmi, kterým bylo většinou kolem třiceti let. Zajímalo je, jak získat zdarma přístup k uměleckým dílům, jak legálně zveřejnit vlastní tvorbu, a někteří se možná těšili na revoluci v autorských právech. Nakonec se ale všichni dočkali především výzvy k založení české pobočky organizace Creative Commons, která umožňuje autorům opatřit své dílo licencí, díky níž případní zájemci mohou dílo bezplatně a beztrestně využít například pro vlastní tvorbu.
C, nebo CC?
Debatu moderoval redaktor Respektu Jaroslav Pašmik a zúčastnila se jí ředitelka Creative Commons (CC) Europe Paula Le Dieu, vydavatel Viktor Stoilov, předsedkyně představenstva OSA Jana Bärová, ředitel archivu České televize Vít Charouz a jeden z prvních hudebních vydavatelů u nás, který licenci CC využívá, Aleš Černý. Po krátké flashové prezentaci se pokusila Paula Le Dieu na příkladu Creative Archivu, částečně zpřístupněném audiovizuálním archivu britské rozhlasové a televizní veřejnoprávní televize BBC a hudebním vydavatelství Magnatune ukázat, co to vlastně CC je a jaké jsou jeho výhody. Pojmy jako originál nebo kopie v současném digitálním světě podle ní ztrácejí svůj původní význam, protože díky kvalitě převodu mezi nimi prakticky není rozdíl. Licence CC by v této situaci měla být doplňkem ke známému Céčku (Copyright). Pořízení loga je bezplatné, jeho využití má však jeden háček. Právně u nás zatím neexistuje.
Vydavatelský svět a CC
O možném využití CC pro českou knižní produkci hovořil Viktor Stoilov, který připustil, že by CC rád využíval pro knihy, které jsou v prvním vydání rozebrány a tisknout druhé se nevyplatí. Elektronická verze jím vydávaných titulů existuje, a tak by s jejím zveřejněním na internetu neměl být problém – jako srovnání použil bezplatné půjčování knih v knihovně. Navíc prý nepovažuje elektronickou knihu za konkurenta klasické tištěné. Podle jeho zkušenosti by však mohly být problémy se získáním souhlasu autorů, starší většinou netuší, o čem je řeč, a mladším připadá, že by mohli přijít i o tu trochu peněz, kterou za vydání knihy dostanou.
Do debaty se zapojil i hudebník Jan P. Muchow, který sice možnost CC přivítal, vyjádřil však obavy, aby se z přehnaného zpřístupňování děl zadarmo nestal trend. Další průběh debaty se pak zaměřil na zjišťování, do jaké míry je myšlenka CC slučitelná s českým právem. Názory byly různé – podle některých diskutujících pro nás CC vlastně není žádnou novinkou. Autor, prý v případě, že své dílo neposkytl některému z vydavatelství, ho může s klidným srdcem poskytovat bez jakékoliv značky. Logo CC by tak u nás do budoucna mohlo být jen znamením, které uživatele ujistí, že se využitím díla nedopustil krádeže, a také by mohlo zjednodušit distribuci díla. Problémem se ale ukázal být rozdíl mezi šířením díla a jeho využitím (nebo částečným využitím) pro dílo nové.
Paula Le Dieu také přiblížila smysl rozhodnutí BBC, které ji vedlo k vytvoření tzv. Creative Archive, jenž je rozsáhlým zdrojem archivních dokumentů, z nichž mohou zájemci volně čerpat. Archiv prý má hned trojí opodstatnění. Jednak je to forma moderní sebepropagace BBC, jednak lidé za natočený materiál již zaplatili (formou rozhlasových a televizních poplatků), a především jde o dobrý způsob, jak motivovat mladé talenty k vlastní tvorbě a vychovat tak další generaci tvůrců. Jen pro představu: BBC má ve svých archivech přes půl milionu hodin audiovizuálního materiálu a podobné množství materiálu zvukového.
Rozdíl mezi přístupem k úloze veřejnoprávního média britským a českým prostředím dobře demonstroval ředitel archivu ČT Vít Charouz, když se podivil, proč by měla Česká televize svůj archiv, v němž je na 200 tisíc hodin audiovizuálních nahrávek, podle vzoru BBC zpřístupňovat a co by kdo s audiovizuálním materiálem dělal. K tomu další z hudebníků v publiku, Jan Čachtický, vysvětlil, že „audiovizuální materiál je dnes přece základem pro další tvorbu“.
Využití CC u nás
Naděje ve zrození budoucí generace tvořivců využívajících volně dostupná hudební či jiná díla trochu zchladil Muchow informací, že na internetem šířenou nabídku skupiny Ectasy of Saint Teresa zremixovat jednu z jejich písní nikdo z Čechů nereagoval. Využívání licence pro díla nabídnutá k další tvorbě alespoň z počátku bude, zdá se, u nás okrajové, slovo Creative tedy můžeme z propagovaného sousloví zatím vypustit. Ale i tak zůstane ono podstatné Commons, tedy volná distribuce autorských děl a možnost získat přístup k literárnímu, hudebnímu či jinému dílu zdarma. Ze zajímavých českých počinů, které uvažují o licenci CC nebo ji už využívají, mne v diskusi zaujal připravovaný, blíže neurčený dokument Víta Klusáka nebo archiv dokumentárních filmů, která jsou volně ke stažení na webu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmu Jihlava. Během debaty se také objevil pojem digitální gramotnost, k níž by mohly dopomoci otevřené archivy různých médií.
Paula Le Dieu také oznámila možnost vyhledávat v internetových vyhledávačích Google a Yahoo díla s licencí CC. Podobnou službu i funkce Find najdeme na stránkách creativecommons.org. V Česku se však rozdávání vlastní tvorby setkává s podezřením. Publikum například pobavilo vystoupení Pavla Růžičky, hudebníka a zaměstnance OSA, jemuž připadá, že autoři, kteří své dílo poskytují zdarma, berou práci těm, kteří se svou tvorbou živí.
Obrovské pole pro využití licence CC tak podle mne je u nás především na vysokoškolské půdě. Současný a pravděpodobně i budoucí autorský zákon totiž omezuje využití diplomových, rigorózních a disertačních prací pro studenty i veřejnost. Chcete-li si tak přečíst něčí diplomovou práci, musíte ho do knihovny málem dotáhnout s sebou, aby vám ji vůbec půjčili. Kdyby měl autor možnost udělit jí licenci CC, tyto problémy by odpadly. Těžko však říct, zda by mezi absolventy byl o zpřístupnění jejich práce zájem. Pro mnohé je totiž sepsání práce jen nepříjemným posledním krokem k získání titulu.
(CC – standardní licence, která umožňuje uživatelům volně sdílet vaše dílo za podmínek, které si sami stanovíte)