Literární ceny mají zpravidla za cíl informovat čtenáře o tom, které z knih zaplavujících trh stojí za to číst. Na Západě dokážou některé z nich knize markantně zvednout náklad a navíc se s nimi pojí i finanční odměna, která autorovi dovolí nerušeně pracovat na knize další. Podobná cena u nás chybí, přestože se jí snaží být Magnesia Litera (viz A2 č. 12, 18 a 19/2006).
V loňském roce vznikla organizace, která si říká Akademie literatury české a té zřejmě připadalo, že uznáníhodných literátů je u nás mnoho a na každého se zatím nedostalo. „Akademici“ přemýšleli, jak českou literaturu podpořit, a vytvořili ceny. Hned dvě. Jedna je zaštítěna jménem Boženy Němcové (ještě koncem ledna letošního roku se v novinách psalo, že tu čest měl mít Vladislav Vančura, jenže pak si asi někdo vzpomněl, že s Vančurovým jménem již operuje Český filmový a televizní svaz), druhá Ladislava Fukse. Laureáti každé z cen by si měli odnést 50 tisíc korun. Pro upřesnění ještě dodám, že uzavřený sbor „akademiků“ čítá 39 členů, mezi nimi jsou například Zdeněk Mahler, Vladimír Páral nebo Marcella Marboe (celé složení je ale zatím tajné, jak jsem se dozvěděl na jediném telefonním čísle, uvedeném na propagační žluté áčtyřce přehnuté napůl). Prezidentuje jim Eva Kantůrková, jež už předsedá Obci spisovatelů. Tajností kolem Akademie není málo. Akademii, která „si klade za cíl napomáhat rozvoji české literatury, organizovat literární soutěže a udílet literární ceny“, můžete psát na e-mailovou adresu, připomínající zásilkovou službu: [email protected]; na internetu nenajdete ani základní informace. Webová prezentace již činného intelektuálního spolku se prý připravuje. Nápad na oceňování nedoceněných podporuje Národní knihovna v Praze a televize Nova, jež zřejmě touží po kultivaci svých diváků. Zajímavá skrumáž.
Podobně skrumážně působí i předávání. Cena Boženy Němcové je udělována za „dílo, které významně přispělo k rozvoji české literatury“, a Cena Ladislava Fukse za „celoživotní zásluhy o rozvoj české literatury“. Výběr prvních laureátů spojuje normalizační a samizdatovou literaturu let sedmdesátých a osmdesátých. Porcelánovou knihu (z dílny Bořka Šípka) za rozvoj literatury si ve středu 10. 5. 2006 odnáší Jiří Žáček, básník, jehož literární kariéra se započala na začátku sedmdesátých let a postupně stoupala k zenitu na konci let osmdesátých. Ne že by Žáček nedokázal napsat vtipný verš, nikdy ale nezlobil a orientoval se především na „neškodnou“ lyriku a poezii pro děti (ta mu šla ostatně vždy nejlépe). Tím nejpřínosnějším počinem má být podle akademiků jeho sbírka Praštěné sonety z roku 2004. V Městské knihovně v Praze ji však nemají, a jak jsem se dozvěděl ze záznamu v Národní knihovně, vyšla jen pro bibliofily. Asi jde o extra skvost.
Druhou cenu za celoživotní zásluhy přejímá Alexandr Kliment. Ten do literatury vstoupil v letech padesátých a jeho vrcholným obdobím byla léta šedesátá. V době, kdy Žáček okouzloval svým humorem a milostným citem, vydával v samizdatu. Přesto se však člověk výběru podiví, protože svou poslední knihu, Basic Love, vydal Kliment v roce 1981 v Torontu, a pak už jen předloni sbírku fejetonů. Akademie ocenila básníka, který píše a vydává navzdory všem dobám, a významného českého spisovatele, který však kromě krátkých textů do (zpravidla Literárních) novin nepíše (nebo možná jen nevydává) už přes dvacet let.
Ceremoniál se odehrává v Zrcadlové kapli v pražském Klementinu a před téměř plným sálem ho uvádí hvězda českých telenovel Tomáš Krejčíř. Ten se dokonce po jednom hudebním vstupu tak zasní, že „se dostává do filosofických řečí“ o hudbě a literatuře, na nichž oceňuje především to, že i po mnoha letech dokážou rozjitřit lidské emoce. Program je pečlivě předělován varhanními vstupy (skladby J. S. Bacha), které snad mají předávání dodat váhu, celou šarádu ale jen zbytečně natahují, stejně jako rádoby vtipná „laudatia“. To za Jiřího Žáčka sepsal Karel Milička a pojal ho jako veršované poděkování za Žáčkovu poezii. O tom, že vtipné je pramálo, svědčí i tichá odezva publika (i toho akademického), přestože ho přednáší další „humorista“ Ivo Jahelka. Mnohem údernější je laudatio za Alexandra Klimenta, které odříkává Ludvík Vaculík. Vyznává se v něm ze svého vztahu k tvorbě dnešní mladé generace. Ta prý sice možná píše docela hezky, ale o „škaredých“ věcech a rozšiřuje „ošklivosti“, což je špatně. Psát se má o věcech hezkých, jinak je to prostě k ničemu. Jako příklad „škaredého“ uvádí knihu Jáchyma Topola Kloktat dehet, kterou právě čte. K pesimismu ohledně škarohlídských mladých autorů se přidává i Kliment. Nakonec si všichni předávají květiny (dvě si odnáší varhanice) a odebírají se do předsálí k číším vína a stolům s chlebíčky.
Konečně tak máme pořádnou cenu, a především osvícenou Akademii, která provětrá české literární milieu, a příští rok se můžeme těšit možná na to, že Fuksovu cenu dostane třeba právě Ludvík Vaculík a tu Němcové, co já vím, Pavel Frýbort za Veksláka 4. Mohla by z toho být i docela zábavná reality show na Nově.