MÉ JMÉNO JE : JDU
TVÉ JMÉNO JE : „JDU PŘED TEBOU“
NEKRESLÍM POSTAVY
JEN JEJICH OSY .... PLOCHY .... PRŮSEČNÉ BODY
NEZPODOBŇUJU TÉMATA
JEN OBSAH DĚJŮ A STAVŮ
ZVLÁŠTĚ ONOHO JEDNOHO
KTERÝ SVÝM VZLÍNÁNÍM ....
KTERÝ SVÝM PADÁNÍM ....
ZAPLNIL VESMÍR
ČLOVĚK ....
TO JSOU PRO MNE OSY A TRASY
PODOBNÉ OBLINÁM ZEMĚ A KŘIVKÁM NEBE
STĚŽÍ POSTIHNUTELNÉ
TÉMĚŘ NEDEFINOVATELNÉ
PROCESOVÁNÍ ČEHOSI NA COSI
CO BYLO HMOTOU
A PŘESTALO BÝT HMOTOU
A ZŮSTALO JEN OSNOVOU
OSNOVUJÍCÍ OSNOVOU
STĚNA .... STROP .... SLOUP .... KLENBA
JEJICH SKLONY .... ÚHLY .... VZÁJEMNÉ VZTAHY
PROSTOR OTVÍRAJÍ NEBO SVÍRAJÍ
A NAVOZUJÍ TAK NAPĚTÍ .... STAVY ÚZKOSTI .... SLASTI ....
BÝT
URPUTNĚ BÝT
NEPODMÍNĚNĚ
PRÉNATÁLNĚ
A DÁL SE VRACET DO NEJZPĚTNĚJŠÍHO ZPĚTNA
A NEBÝT SI KÝMKOLIV
A ČÍMKOLIV
A SKONČIT V „JEST“
V JEHO „JEST“
OSNOVA VŮLE
OSNOVA LÁTKY
OSNOVUJÍCÍ OSNOVA
JSEM LÁTKA
JSEM POLE .... SILOVÉ POLE
EJHLE .... JSEM
JSEM .... ABYCH BYL
ABYCH .... KONEČNĚ BYL
NENÍ BOD
JE JEN TUŠENÍ BODU
NEJSOU SLOVA TUŠENÍ
ANI ZNAKY TUŠENÍ
JEN NAMYŠLENÉ .... VYMYŠLENÉ .... VÍM
NEVÍŠ
NEMŮŽEŠ VĚDĚT
PROTOŽE ONEN BOD .... ONEN TUŠENÝ BOD .... JE POLE
DOSTŘEDNÉ POLE
A TY JEHO ČÁSTÍ
BALANCUJÍCÍ .... ZE SEBE SE VYBALANCOVÁVAJÍCÍ ČÁSTÍ
V NEUSTÁLÝCH OBMĚNÁCH
PŘÍLIV NAPODOBUJE ODLIV
ODLIV .... PŘÍLIV
VODA .... PÍSEK
PÍSEK .... VODU
DUŠE .... ANDĚLY
ANDĚLÉ .... ?
LIDÉ .... ?
LIDÉ .... SEBE .... SVÉ DOMNĚLÉ SEBE
BOHOROVNĚ ....
PRORADNĚ ....
BEZ NADĚJE SPATŘIT HOŘÍCÍ KEŘ ....
BEZ NADĚJE SLYŠET OHEŇ ....
CO JSEM SE NAMUČIL NEŽ JSEM OBJEVIL SLOVO
KDYŽ JSEM JE VŠAK PO ČASE VYSLOVIL .... ZNĚLO PRÁZDNĚ
NEBO JSEM BYL JÁ PRÁZDNÝ ?
SLOVA JSOU SOUVISLOSTI
A SOUVISLOSTI : .... ROMÁNY ... SNŮŠKA ZBYTNÝCH SLOV
NA POČÁTKU BYL .... PODNĚT
ČLOVĚK PAK DŮSLEDEK I POČÁTEK ZPĚTNÉ REAKCE
ZEMĚ A NEBE POMINOU .... ALE ....
„ALE“ MĚ UKLIDŇUJE
Galerie
Kdo jezdí po Praze metrem, s velkou pravděpodobností se již setkal s pracemi Václava Ciglera. Na stanici Náměstí Míru stojí od roku 1987 světelný objekt, v letech 1983––85 vznikly skleněné stély na Náměstí Republiky a v roce 1988 další skleněný objekt na Křižíkově.
Tyto minimalistické a geometrické objekty, včleněné do podzemní architektury, jíž v neonovém pološeru dominuje lesklý kov a pravidelná dlažba, vypadají, jako by tam byly odjakživa. Však také byly pro tyto prostory vytvořené. Ale prodejní stánky, automaty na občerstvení a optický hluk reklam způsobují, že se výtvarná díla stala takřka neviditelnými. Navíc je možná nevnímáme také proto, že dnešní doba nepřeje určitým hodnotám, které byly v nedávné minulosti vytvořeny pro veřejná prostranství. Ale asi nevnímáme ani to, jaký svět se za oněmi abstraktními díly skrývá – a přitom stačí malé upozornění a budeme vědět, vidět a cítit.
Václav Cigler (1929) je sklář a žije v Praze. Má mimořádné pedagogické zásluhy v Bratislavě, kde na Vysoké škole výtvarných umění vedl v letech 1965–1979 ateliér Sklo v architektuře. Jako oblíbený učitel vychoval téměř dvě generace výtvarníků. V nejhorším období normalizace otevíral studentům svět, učil je vidět a myslet, což zvláště po roce 1971 nebylo samozřejmé.
Co mají společného například hranaté sloupy vytvořené z horizontálně vrstveného tabulkového skla (jaké najdeme právě ve stanici metra Náměstí Republiky) s naší kresbou? Z geometrických těles vyzařuje perfekcionismus a anonymita, kresba zase působí, jako by vznikla v afektu a nepromyšleně, jako by v ní vládla náhoda. A i když někdo připustí, že je v ní precizní výtvarný záměr, málokdo by asi řekl, že takto různorodé práce mají jednoho autora a může je spojovat podobný pohled na svět.
Název kresby, Stopy I (je součástí většího cyklu), evokuje proces vzniku díla. Lidská ruka držící měkkou tužku zanechala stopy na papíře. Tyto „stopy“ jsou vytvořené tak, že je můžeme snadno rozpoznat: tři rozlehlé, sytě černé skvrny, našrafované silným, energickým tahem, plují jako lehoučké obláčky v šedém poli, přes které z hloubky prosvítá světlo – běloba papíru. Ne náhodou to připomíná jemně pulsující pole v pastelech a obrazech Václava Boštíka. Dvě paralelní dráhy po pravé straně, vytvořené jakoby negativním procesem tvorby, totiž vygumováním, vytvářejí odraz a záblesk, dramatický děj světla a odhmotnění, který propojuje dva z oněch černých ostrovů. Samotný proces vzniku kresby není pro Ciglera tak podstatný, aby ho zdůrazňoval ještě v názvu a tím vyčerpával její význam. Ale přece nás k tomuto významu vede konstatování pracovních postupů, neboť už do samotného popisu toho, co vidíme, se pletou emoce a tím i interpretace.
Vybavují se nám však i díla jiných výtvarníků, která nám usnadňují přístup k této kresbě. Neboť každé výtvarné dílo je také křižovatkou nejrůznějších vlivů, a tudíž i významů: kdo by tu nepomyslel na Clauda Moneta, na jeho Lekníny? V nich vidíme nebo spíše cítíme plochu vody, na které se květy vznášejí nad neznámou hloubkou, a současně se v ní odráží nekonečnost oblohy. V hladině vody se tak prolínají dva různé prostory. Něco podobného objevili také fotografové, jako například Jaromír Funke, když v skleněné výloze zachytil pohled dovnitř i zrcadlení toho, co se děje venku na ulici. Propojují se tak rozličné skutečnosti. U Moneta vyprávějí o vznešenosti a klidu, u Funkeho o zvědavosti vůči optickým zázrakům moderní doby. Tu a tam se ale nacházíme tváří v tvář prostoru, který se brání racionálnímu uchopení, neboť plocha je zároveň hloubka a výška, vnitřek i vnějšek. Nápomocný nám ale může být i petrohradský výtvarník Kazimir Malevič. Jeho obraz Černý čtverec na bílém pozadí, který zavěsil roku 1915 do rohu místnosti na místo, jež bylo podle pravoslavné tradice určené ikonám, není jen rouháním, ale zároveň i novým obrazem duchovna, tedy Boha. Černý čtverec, obraz absolutna, se vznáší v bílém prostoru. Běžné prostorové koordináty už neexistují, nevíme, zda se díváme na tento „objekt“ zepředu nebo shora, zemská přitažlivost, alfa a omega naší kultury, tu poprvé neplatí. Malevič pak podstatně rozšířil svůj výtvarný slovník o různobarevné obdélníky nebo trojúhelníky svévolně se vznášející v bílém prostoru. Jsme tu v jiném světě, s neznámými, ale ne znepokojivými pravidly, ve světě s novým řádem. Monetovy a Malevičovy práce nám jak formálně, tak obsahově pomohou pochopit určité rysy v Ciglerově pohledu na svět. Cigler nazývá takovéto kresby také krajinami. Jsou to mnohoznačné imaginární prostory. Vygumované pásy jsou cestou a světlem, stojí a leží, jsou také drsné a jako jednoznačné směry na ploše papíru potvrzují orientaci a jistotu, jsou nade vším, a přece vsazené, vetřené do hloubky prostoru. Takováto mnohoznačnost nemá nic do činění s náhodou. Je to záměr a je to podstata určitého, Ciglerem nastoleného řádu.
Svědčí o tom také jeho skleněné objekty. Mají svůj objem, svůj prostor a chvění své nebarevné hmoty. Jejich vnitřní život se nám odhalí, když změníme úhel našeho pohledu a nasvícení. Nebarevný skleněný sloup se přitom kontinuálně může stávat tmavě modrým až černým a mění se také při změně světla. Každým novým pohledem na výtvarné dílo se v rámci prvotní geometrické formy všechno mění a divák nabývá dojmu, že objekt nemůže vidět dvakrát stejně, právě jako nemůže dvakrát vstoupit do jedné řeky.
Byla by to hra s náhodou a s efekty, kdyby nebyla ředěná dokonalou znalostí materiálu, tušením, kudy vede cesta k ztvárnění poznaného a hlavně řízená životní zkušeností, jejíž poznání zanechalo své stopy. Tak se můžeme nad pracemi Václava Ciglera spoléhat na průvodce ve světě skla, kresby a světla, aby, stejně jako ve svých textech, poukázal na podstatné, totiž na otázky naší existence v prostoru, který tušíme, ve kterém bádáme a v němž věříme.
Dušan Brozman