Něco, co ohledává mrtvé

CHYBNÝ TEXT

Naše léto, ze kterého padají mračna do oblak, je zima, v mém létě, když jsem zmeškal vlak, znovu se někomu podařilo vylít pivo. Byl jsem na dálném pochodu. Dnes, za jitra, ušel jsem pár kroků a bylo mi do zpěvu. Zpívám, nevím, snad nejsem ten pravý.

DRUHÝ ŽIVOT

Nechuť k životu utopená ve studeném čaji. Třezalka, víno, bez a nějaká znovuzrozená nechuť, která páchne, hnije, v lese jsou bezvýznamné dny, které se krátí.

CESTA

Velký život, za korunu koupil jsem, drobné utratil, jiné věci poztrácel a život, který mě vezme za nohy a povleče směrem vzhůru, se jednou obrátí. Když jsem cestou z kopce potkával cizí stíny, ulevilo se člověku, když ženám jsem neublížil. Dvojí odvaha, které jsem se dopustil, se trestá. Bylo mi různě, jakmile jsem se ocitl zde, zůstávalo ležet ladem všechno, co zde zůstalo. Po mně popel, když z cigaret, které si neumím ani spočítat, nevím, pokolikáté jsem zhřešil, ale vzduch voněl nasládlým horkem. Cestou se mi vyhýbali lidé, kteří se stavěli stranou, byla půlnoc. Vešel jsem, koupil, zaplatil. Dodnes, kdy chodím stále jinudy, cesty se mi vyhýbají – jak slepci, který nedokáže najít orientaci. Dost bylo nářků a všechno končí smutkem. Nevím, jestli se ve městě, které neznám, dějí jiné věci, o kterých se dozvědět nemá smysl. Neodporný, žádný mi neodporuje. Ve všem jsem se podobal něčemu, co se nedá nazvat deviace. Mozek mně poradil neuvažovat. Ticho, které panuje, znamená, že všechno je jiného člověka.

NIC

Dlažba, po které se dějí zdlouhavé kroky, Jiří jde po malých stopách, nemá už psa, ale modlí se po zednickém způsobu s rukou v kapse; modlit se mu dnes nechce, je upracovaný, nezná působení magických sil, je dnes nic.

OTEC

Bláto, pantofle, na nějaké staré studni visí mrtvý pták. Je upředený, z drátů a trnů, bojím se noci, která ve velké sukni uzavírá ticho. Noc v drápech, ze kterých se vytratil smysl. Bylo v létu, o létu se nadřel, že řekl jsem otci o kus chleba, když spal uzavřen se psy, když spal ve velké místnosti a plno psů se kolem něj točilo, zuby řvaly, sliny jsou jejich, moje dlaň na mé ruce je vlhká potem, spím u psů, studený a z mrtvých utkaný, přikrytý kabátem. Ta studna, na které visí kabát, slepice je z kůže stažená, mám stále sklenice, snad jsou v krabicích, uzamčené malíčky úst. Stěhovací dny, snad můj otec, kufr mám, sliny, boty s tkanicí, balené maso, křivé úsměvy, hromady hadrů, knih, otec spí, stále má divné dopisy a nevím, chybí mu část z podpisů na lícní straně papíru.

ROZUM

Když selže rozum, druzí lidé, kterých si vážím, mi nějakým způsobem pomohou, když ve vlasech ukryté tajné zprávy, kterých se dotýkat je zakázané. Vlasy jako takové jsou závěs, který kryje obličej, vrásky, stud – žebrám o soucit, když jsem podobný nějaké zvířecí sobecké ženě. Je to podivné, skutky jsou jinde. Ve velkých dělnících, kteří nesou v prašnách (brašnách?) svoje nářadí, kterým opraví jisté součástky strojů. Nevím, zda je všechno nerozum. Nechtěné, co se stalo, se nedá odčinit. Musím se modlit, abych zachránil alespoň část z toho, že matka, která nijakým způsobem nezhřešila, nakonec všechno odnese. Je to všechno napsané, dějí se stále skutky, o kterých nemají zdání nějaké jiné různé děti.

Nikomu jsem nechtěl ublížit. Matce, která je příliš laskavá, ticho, které ji obklopuje, je vzácné. Pochopila věc samu o sobě, která se nesmí nijakým jiným lidem vzdalovat.

Platit: znamená, že konec všemu udělá až průtrž mračen. Energie. Ticho. Zima. Soustrast.

MOŽNOST ZNOVU POŽÁDAT

Mám tři koruny, bůh je jiný. Mám stále tři tisíce korun, tisíce očí, ze kterých jsou něčí nenáviděné. Tlukot slavíků, život. Můj bůh je trestaný, od jiných zvířat se nakazil. Znovu se ptám zvířat, stolů, u kterých sedávají bratři, víno pijí a znovu se ptají zvířat, pijí nápoje; něco, co se stalo, nedá se odestát. Bláto, čirá voda, znovu se ptám zvířat, která postávají v ohleduplných tancích. Něčí slova, bez kterých se dá obejít, znovu se ptám zvířat, a ony tančí, ohleduplně. Snad, noc, řekne mi zvíře. Ticho, řeknu zvířeti. Ticho.

ABY SE DAŘILO LÉTU

Nezapomenu za sebou poklidit, když všechno kolem se nějak divně projevuje. Přesto se mi daří, že jsem mladý.

VÝSTAVY

Horký bufet v nějaké čtvrti, pil jsem kávu, byl jsem na židli. Seděla moucha na mém rameni. Pil jsem druhý lógr očima. Na opeřených ptácích schla krev. Snad že chodili zabořeni do cizích kabátů. Muži, vchod do jiného bistra. Přišel o rozum, chudák, řekla ta žena a spletené vlasy do drdolu plavaly po rameni a: NIC V ÚVODU. Východ byl za dveřmi.

PROČ SE TMA

Proč bláto, bláto, bláto, bláta hrůza, bláto, plná torna, bláto, zlo a znovu bláto, kaluže; tma, znovu tma, tam, tanec bez ohledu, tma, ohleduplný tanec zvířete, už lépe v tanci, konec, slova a shluk slov.

TERORISTI

Když jsem se vlastně zapletl do jisté, vlastně jsem se nezapletl, ale je jisté, že zahrávat si s terorem je hrozná věc. Teror, který se vyhlašuje, kdokoli ho vyhlašuje – já osobně neznám člověka, který by vyhlašoval terorismus. Je to ostatně příšerný, všechno je něčí jiný dvojznačný, nesrozumitelný text. Bylo předjaří, léto, které naznačovalo podzim, se už chýlilo k nějaké hrůze, ale panickej útěk se pro nic za nic obrátil proti mně. Je to všechno jiné, i ostatní jsou jiní, i když jsou stále na svých místech. Stejní, lhostejní – černí, znamená pohřbívání. Brouci. Brouci. Pohřbívání padlých únavou, za živého boha nepochopím – proč jsem se dopustil něčeho tak troufalého. Budu bitý, zasloužím si trest. Ale je určitá naděje, že se odloží na jindy, kdy ostatní lidé se budou jen tak potulovat, hledat zbytky včerejších tajemství, umučení mě čeká, když budu lhostejný. Musím se doprovázet. Ticho, které je. Zabijou člověka, který se dopustil dvojího omylu.

Seznámit se s člověkem, neznámým, který se ze zvláštního soucitu, soudružského přátelství objevuje na ulicích a něco všechno pokazil.

Komunističtí přátelé se vysmívají řádům. Je lhostejné, zda teror je utajený, zveřejněný – nebo potlačený úsměvem, který se ve valné většině projevuje soumrakem.

TERORISTI POESIE

Na začátku věty písmeno. Velké jak lhostejný dav, čte si, někdo, nějaký muž, jak se objeví a něco deklamuje. Nejde mu jinou cestou myšlení a zdá se, že schizofreničtí lidé, náchylní k nějakým výlevům srdcí, propadají sebeklamu. Něco je jiné, patří jiným a má hrůzu. „Byl v noci den, jiný než malé kousky slov, něco se zaplatilo a znovu soudní znalci pohřbívají poezii, ze které se někdo vybavuje, jiný text. Nestojí o něj žádný potulný žák.“ Zpěv teror něco, co ohledává mrtvé, padlé.

DNES

Zítra bude jiný den, snad neděle, je to zvláštní, ale zdá se mi, že jsem příliš mrhal časem, když jsem křičel. Promiňte, že jsem vůbec začal otevírat posvátné věci.

AŽ SE ZABIJU

S mým tělem, které bude zpopelněno, se roztočí vítr.