Následující příspěvek se snaží analyzovat prostředí obchodních řetězců ve všech jeho negativních aspektech se zvláštním důrazem na ekonomický kontext.
Každý rok se svými studenty, budoucími učiteli, děláme jednoduché cvičení. Mají za úkol sepsat klady a zápory hypermarketových řetězců. V posledních letech mě překvapuje, jaký mají přehled. Diktují mi, že hypermarkety zabírají plochu, zvyšují intenzitu dopravy automobilové i letecké. Většina tuší, že navzdory vžitým stereotypům řetězce zaměstnanost neposilují, ale naopak snižují - vinou krachu drobných prodejen, který se za nimi táhne jako vlečka. Vědí také, často z vlastní zkušenosti, že řetězce nejednají se svými zaměstnanci v rukavičkách. Letos jedna studentka vylíčila příběh kamarádky, která byla na brigádě u kasy hypermarketu. Stejně jako všechny její kolegyně, musela celou jednu směnu stát - za trest, že přehlédla zboží pašované přes pokladnu najatým „zákazníkem“.
Mafie po anglicku
Některá negativa unikají ale i mým bystrým studentům. Tak třeba tlak hypermarketů na dodavatele - a jeho důsledky.
„Dávali nám 20 až 21 pencí za kilo, prodávali za dvojnásobek, a my jsme potřebovali 32 pencí, abychom alespoň pokryli náklady,“ říká ovocnář Nick Swatland v nedávno vydané knize Not on the label britské autorky Felicity Lawrenceové, která mapuje právě vztahy řetězec-dodavatel. Swatland byl nucen skončit s pěstováním jablek v roce 2002. V témže roce v hrabství Kent zrušili tradiční jarní autobusovou túru po rozkvetlých sadech. Sadů ubylo natolik, že už prakticky nebylo co ukazovat. Podobnou zkušenost mají britští chovatelé prasat nebo třeba španělští zelináři: hypermarkety tlačí ceny dolů, a komu se to nelíbí, má smůlu. Jsou tak rozkročené na zeměkouli, že se přece vždycky mohou obrátit na zahraniční dodavatele.
Pokud nechtějí skončit jako Nick Swatland, musí dodavatelé tlačit dolů náklady všemi cestami. Třeba intenzifikací, chemizací - anebo nájmem ilegálních pracovníků. V Británii dnes působí podivné organizace, registrované jako zprostředkovatelny práce. Část pracovníků najímají legálně, například z Portugalska nebo z Česka. Zbylé dělníky, řádově stovky tisíc, pašují ze zemí, jako je Brazílie, a neplatí za ně daně ani zdravotní pojištění. Tito lidé, kteří „zprostředkovatelům“ často již při příjezdu dluží nemalou sumu, pak nedostávají ani minimální mzdu a často bydlí v otřesných podmínkách – přemrštěný nájem, jak jinak, shrábne opět zprostředkující mafie. Britská vládní komise, která se věcí zabývala, došla k závěru, že dominance řetězců vůči dodavatelům je „důležitým činitelem, který přispívá ke vzniku prostředí, v němž se daří mafiím, zaměstnávajícím ilegální pracovníky. Intenzivní cenová konkurence a krátké časové prodlevy mezi zakázkami od řetězců a očekávanými dodávkami znamená velký nátlak na dodavatele, kteří pak zavírají oči před ilegálním statusem svých dělníků.“
Na pokyn neviditelné ruky
Ačkoliv studenti registrují souvislost mezi nástupem „hyproušů“ a úbytkem malých obchodů, neuvědomují si všechny důsledky. V Británii, kde jsou po třiceti letech působení řetězců o krok dál, už think tanky, jako je New economics foundation, bijí na poplach. Nejde jen o to, že počet nezávislých drobných prodejců tu stále klesá, a to dokonce čím dál rychleji. Je tu i problém šíření takzvaných potravinových pouští v centrech měst, kde ten, kdo neřídí auto, je odkázán na několik večerek s drahým a nekvalitním sortimentem. Na venkově je situace ještě horší. Čtenáře detektivek Agathy Christie, zabydlených sdílnými prodavačkami, které tak často uvedou slečnu Marplovou na správnou stopu, asi nepotěší, že v sedmi z deseti anglických vesnic v roce 2000 už nezbyl ani jeden obchod.
Vraťme se ale ke studentům v mých seminářích. Oni totiž u hypermarketů nacházejí také klady. Hypermarkety šetří čas spotřebitele. Vše je pod jednou střechou. Mají dlouhou otevírací dobu, velký výběr, a také zboží je tu výrazně levnější. Většinou pak diskutujeme o tom, zda nákup v hypermarketech skutečně šetří čas – vždyť tu lidé často tráví hodiny a hodiny, ba i celé dny. A zda skutečně šetří peníze, když 70 až 80 % rozhodnutí o tom, co koupit, padne až v nákupní hale. Navíc alespoň některé řetězce prodávají levně jen vybrané zboží, jako jsou rohlíky či mléko. Tesco má údajně takovýchto zákazníky ostřeji sledovaných produktů 160. Ostatní zboží je pak o to dražší, aby se cenový rozdíl vyrovnal.
Ale ať je tomu s výhodami hypermarketů jakkoliv, zůstává fakt, že v nich nakupuje podstatná část české populace. Zákazník si hypermarkety přeje. Jsou prostě efektivní, a tedy převálcovaly konkurenci. Neviditelná ruka trhu pokynula. Není co řešit. Anebo snad ano?
Efektivnost, nebo externalizace?
Podívejme se na první argument: hypermarkety tu jsou z rozhodnutí zákazníka. Dejme tomu, že na okraji vašeho města vyrostl supermarket nebo hypermarket. Předpokládejme, že polovina obyvatel tam začala nakupovat třetinu svých zásob, druhá půlka, včetně vás, nadále vše nakupuje v obchůdcích v centru. I tak ale obraty nezávislých prodejen klesnou o 16,7 %, a to už postačuje ke krachu některých z nich. Jakmile se začnou zavírat obchody v centru, je stále více lidí nuceno nakupovat v supermarketu. To vede k dalšímu oslabování lokální obchodní sítě a tak stále dokola. Může být jen otázkou času, kdy v supermarketu budete muset začít nakupovat i vy. Britská New economics foundation v publikaci Ghost town Britain hovoří v této souvislosti o „perverzní tržní dynamice“, systémoví teoretici o „pozitivní zpětné vazbě“. Každopádně výsledek je ten, že stále více lidí už i u nás nakupuje v hypermarketu prostě proto, že nemá na vybranou. Silná a diverzifikovaná lokální ekonomika ustupuje monokultuře řetězců, aniž bychom si to ve skutečnosti přáli.
Ponechme si ještě chvíli na nose brýle ekonoma a prozkoumejme druhý argument: hypermarkety jsou úspěšné, efektivní – tedy je vše v pořádku. Ale moment - proč jsou vlastně hypermarkety tak úspěšné? Protože mají nízké náklady. A proč mají nízké náklady? Protože díky svému silnému postavení na trhu (čti: díky své ekonomické moci) mohou platit málo peněz za hodně muziky svým zaměstnancům i svým dodavatelům. Využívají navíc levné dopravy, financované zjevně (údržba silnic) i skrytě (důsledky znečištění ovzduší a globálního oteplování) společností – dnešní i budoucí.
V ekonomii se v takovýchto případech hovoří o externalizaci nákladů – čím je hráč na trhu mocnější, tím úspěšněji může přesouvat náklady své činnosti na druhé. Ti pak zaplatí cenu - v podobě zmizelých jablečných odrůd v Kentu, podlomeného zdraví brazilských dělnic a ekonomicky sociálně oslabených anglických obcí.
Prostě se s vámi přestaneme bavit
Když byl řetězec Asda v roce 1999 pohlcen ještě větším obrem, americkým Wal-Martem, začal náhle prodávat džíny za čtyři libry namísto původních patnácti. Důvod? Díky své ještě větší nákupní síle si mohl nyní dovolit dodavatelům džínoviny platit ještě o polovinu méně než dosud. Kdo jsou ti dodavatelé, kdo jsou jejich subdodavatelé a jak se další snížení příjmu projeví na jejich zdraví a na zdraví jejich dětí? A má nás to vůbec zajímat, když nás džíny teď stojí tak směšně málo?
Domnívám se, že nás to zajímat musí. Určitě z hlediska etického - děje se tu něco podivného, co škodí lidem i přírodě. Ale také z hlediska ekonomického. Podle ekonomie je neviditelná ruka trhu ochromena, když na trhu existují hráči tak mocní, že mohou diktovat ceny, a tudíž externalizovat své náklady. Je ochromena, protože nedostává ty správné cenové signály, a proto nejsou zdroje alokovány efektivně. Celý zázračný tržní mechanismus klesá k zemi jako vyfouknutý pouťový balonek.
Co s tím? Tam, kde trh selhává, musí nastoupit státní regulace. To přiznávají i neoliberální ekonomové. Současná snaha sociální demokracie prosadit novelu antimonopolního zákona, která by chránila české dodavatele před největšími šikanami řetězců, je tedy jednoznačně krokem správným směrem – eticky i ekonomicky. Kritikové plánovaného zákona mu však oponují s tím, že hypermarkety zákon stejně obejdou a najdou si jiné způsoby, jak z dodavatelů vymámit peníze. Například, řekl nedávno šéf Potravinářské komory Jaroslav Camplík, namísto poplatku za takzvané zalistování (příjem zboží do prodeje!) si budou řetězce účtovat třeba příspěvek na katalog. Tak to prý dělají v Německu. „A nikdo nepodává žádnou stížnost, protože příště by se do řetězce nedostal,“ dodává pragmaticky. Tomáš Drtina z agentury Icoma se zase domnívá, že řetězce, příliš obtěžované zákony, by se mohly „přestat bavit s českými dodavateli“ vůbec a začít obchodovat pouze s „bezproblémovými“ zahraničními.
Závod ke dnu?
Obě poznámky vzbuzují, či by alespoň měly vzbuzovat velké znepokojení. Pokud pro řetězce a další nadnárodní společnosti zákony neplatí, žijeme ještě v právním státě, který jsme si s tak velkou slávou vydobyli? Je tak velký rozdíl mezi hypertrofovanou politickou mocí (nadvláda jedné strany) a hypertrofovanou mocí ekonomickou (nadvláda nadnárodních korporací?). A pokud nejsme schopni zabránit tomu, aby se řetězce „přestaly bavit“ s českými dodavateli, nakolik už jsme propadli nemoci zvané „závod ke dnu“? V zemích nakažených touto nemocí soutěží obce, vlády i jejich seskupení o přízeň velkých firem tak, že dobrovolně snižují laťky – daňové, regulační, pracovněprávní, ekologické –, jen aby se ten a ten investor s nimi „nepřestal bavit“. Je to samozřejmě cesta do pekel, laťku nelze snižovat donekonečna. Konce jsou patrné z názvu nemoci.
Řešení celé situace není snadné. Rezignace ale není na místě. Pro začátek by snad stačilo vůbec si přiznat, že tu máme problém, a zahájit diskusi o jeho řešení. A možná se i zamyslet nad tím, že kdykoliv vplujeme mezi přetékající regály Lidlu či Globusu, podílíme se na externalizaci jejich nákladů také my.
Autorka přednáší na FSS MU a PF JčU, je členka Trustu pro ekonomiku a společnost.