Zmizelý svět

„Zadní stěna šatníku v lodníkově pokoji se dala tajným způsobem otevřít a tak vznikl ve stěně otvor, jímž se protáhla dospělá osoba. Mezi stěnou šatníku a trupem lodi byl prostor, do něhož se daly schovat dvě osoby. To byl úkryt pro ženu a mne. Děti měly podobnou schovávačku na druhé straně lodníkova obydlí…“ Takto popisuje ve svých pamětech československý politik Ladislav Feierabend svou dobrodružnou cestu do exilu těsně po únorovém puči, poté, co jen zázrakem unikl zatčení tajnou policií. Bylo to podruhé v průběhu osmi let: v lednu 1940 prchal z okupované vlasti, převlečen za topiče na parní lokomotivě, poté, co se prozradila jeho účast v odboji. Šest blízkých příbuzných zaplatilo jeho úspěšný útěk několika lety v koncentračních táborech. Všichni přežili. Námět na román? Nebo jen jeden z tisíce příběhů, který psala hrůzná doba?

Feierabendův příběh rozhodně více než mnohé jiné tuto dobu zrcadlí. Není ale jen zrcadlem minulosti. Jeho život a dílo je zároveň zřídlem, které nám může pomoci lépe pochopit současnost a možná i nastavit výhybku budoucnosti. Tento člen agrární strany, ředitel družstevního centra Kooperativa, předseda Pražské plodinové burzy, předseda obilního monopolu a člen správních rad řady firem byl vtažen do politiky téměř proti své vůli až po Mnichovu, kdy ho prezident Beneš jmenoval ministrem zemědělství. V londýnské exilové vládě pak pracoval jako ministr financí a v únoru 1945 podal demisi na protest proti Benešově prosovětské politice. Svá politická léta včetně dramatického období 1945–48 zajímavě a podrobně popsal ve svých málo známých pamětech Politické vzpomínky, vydaných v devadesátých letech nakladatelstvím Atlantis.

Tajná zbraň: kampelička

Co bohužel Feierabend nestihl tak podrobně popsat, i když se k tomu chystal, byla oblast, které věnoval velkou část svého života: zmizelý svět zemědělského družstevnictví. Když se dnes řekne „zemědělské družstevnictví“, každý si představí jediné: JZD. „To byli ti, co rozorávali meze,“ slyšela jsem dnes a denně, když jsem připravovala do tisku Feierabendův text Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952. Útlou knížku, psanou v angličtině, jsem objevila náhodou v jedné anglické knihovně a rázem mě zaujala. Ale až tehdy, když jsem ji začala překládat a naplno se do ní ponořila, jsem užasla naplno. Otevřel se přede mnou neznámý svět existující alternativní ekonomiky v mé vlastní zemi, systém, který potichu, bez dotací a bez fanfár, jen na základě vzájemné spolupráce, důvěry a tvrdé práce dokázal během pár desítek let na českém a moravském venkově zlikvidovat lichvu a díky takzvané vzájemné svépomoci zachovat při životě jeden a půl milionu venkovských hospodářství, z nichž by jinak část padla za oběť procesu ekonomické koncentrace, doprovázejícímu modernizaci, jak jej známe z jiných časů i zemí.

Tajnou zbraní v tomto úspěšném tažení byl kříženec neziskové a ziskové organizace: skromná a nenápadná kampelička.

„Kampelička byla prostou finanční institucí. V jejím úřadě, který mnohdy sídlil v hostinci či ve škole, byste často našli jen stůl, pár židlí a trezor. Administrativní práci vykonávali členové zdarma, pouze pokladník, který zapisoval příjmy a výdaje a připravoval jejich přehled, dostával na konci roku skromnou odměnu… [Kampeličky] organizovaly přednášky a divadelní hry… K jejich největším zásluhám patřilo vybavení obcí veřejnými váhami, kde bylo možné poctivě kontrolovat váhu nákladů. Mnoho kampeliček zkrášlilo své okolí výsadbou stromů, budováním rybníků a stavbou budov pro vesnické kulturní aktivity,“ psal Feierabend ve své útlé knížce v New Yorku na začátku padesátých let, právě v době, kdy vycházel zákon za zákonem, které likvidovaly „nádhernou strukturu zemědělského družstevnictví“ – jak ji láskyplně nazval –, až z ní za pár let nezbyl kámen na kameni. Jak mu asi bylo?

Vraťme se však k  předválečným kampeličkám. Jak se takové skromné a nenápadné instituci podařilo zlikvidovat lichvu a vůbec hrát tak obrovskou roli v rozvoji venkova, a kde se vůbec vzala?

Příběh z Žabí uličky

Stopy vedou do městečka Rochdale u Manchesteru, kde těsně před Vánoci 1944 otevřela skupina řemeslníků, většinou nezaměstnaných tkalců, svůj malý obchůdek v Toad Lane – Ropuší ulici. Obchůdek se od jiných lišil v tom, že neprodával mouku smíchanou s křídou, jak bylo tehdy častým zvykem. Jeho cílem bylo prodávat kvalitní zboží, získané za velkoobchodní ceny, a to ne veřejnosti, ale svým členům. Jak souvisí prodejna v Ropuší uličce s kampeličkami? Jak projekt v Rochdale, který vyrostl v mocný družstevní podnik a proslavil se po celém světě, tak o něco pozdější české kampeličky dodržovaly několik zásad – tzv. rochdaleské principy –, které jim zajistily úspěch. Jedním z nich je princip, že podstatný není zisk, ale provozovaná činnost. Rolníkům, kteří zakládali kampeličky, nešlo ani tak o zisk, jako o levný úvěr. Rochdaleští zase chtěli levné a kvalitní jídlo. Cílem kulturních družstev, jako bylo Družstvo Národního divadla či České filharmonické družstvo v Praze, byla kulturní aktivita. Družstvo pro výstavbu a provoz místní dráhy Čerčany-Modřany-Dobříš mělo jiný cíl – výstavbu „Posázavského pacifiku“, což se mu také roku 1897 podařilo. V dnešní době, kdy jsou firmy tlačeny systémem především k tomu, aby vykazovaly zisk, a kdy stále více peněz „létá vzduchem“ jen tak bez užitku, jako spekulativní kapitál, stojí za to si připomenout tuto důležitou zásadu: družstevní systém umožňuje soustředit se nejen na ziskovost, ale především na produkci toho, co lidé skutečně potřebují. V případě kampeliček to byly levné úvěry, poskytované vzájemně díky další zásadě, dokonce asi zásadě ze všech nejzásadnější – principu vzájemné svépomoci.

Co jednomu nemožno, všem dohromady snadno

Vycházejíce z vědomí, že jednou potřebuješ ty mě, podruhé zas já tebe, ukládali naši předkové peníze do společného měšce, a když to potřebovali, zas si z něj půjčovali. „Nezisková“ tvář kampeliček spočívala v tom, že většinu prací, jak shůry řečeno, vykonávali dobrovolníci – to vedlo k nízké režii a levným úvěrům –, a také v tom, že všichni členové měli stejný hlas při rozhodování. Princip „jeden člen – jeden hlas“, další z rochdaleských principů, je ostatně vlastní nejen prvorepublikovým kampeličkám, ale všem autentickým družstvům. „Ziskovou“ tvář měly také: každý člen vkládal určitý finanční podíl, všichni neomezeně ručili svým majetkem, mohli si – po naplnění rezervního fondu – ze svých podílů vyplácet úroky. A především, jak podotýká Feierabend: „Navzdory svému dobrovolnému a amatérskému charakteru byly kampeličky efektivně řízenými podniky.“

Jak ještě se lišily kampeličky od klasických bank? Tím, že dokázaly udržet peníze v místě. Zatímco komerční banka, poslušna ziskového imperativu, vkládá naše peníze do projektů na druhém konci světa, klasické úvěrní družstvo (a nemusí to být jen předválečné kampeličky, protože mimo české luhy a háje vzkvétá úvěrní družstevnictví leckde utešeně dál) vkládá naše peníze opět do našich projektů. Není totiž poslušno ziskového imperativu, ale svých členů – a ti si je založili ne kvůli zisku, ale jako stabilní a spolehlivý zdroj úvěru. Pro sebe navzájem a v daném místě, kde žijí. Tak se tedy podařilo za první republiky zlikvidovat lichvu na českém venkově a zároveň vybudovat základy jeho finanční nezávislosti.

První republika byla protkána družstvy. Zemědělská (dnes bychom řekli venkovská) zahrnovala družstva skladištní (mj. prodávala zemědělské produkty svých členů a ve velkém jim nakupovala potřeby, byla v každém tehdejším okrese), elektrifikační (občané utvořili družstvo, natáhli dráty a kupovali elektřinu ve velkém), mlýnská, mlékařská, lihovarnická, vinařská, čekanková, lesní a další. Sem se tradičně počítaly i zmíněné kampeličky. Těchto tzv. zemědělských družstev, úvěrních i neúvěrních, bylo v roce 1938 okolo deseti tisíc. Kromě venkovských tu byly ještě tisíce družstev městských: spotřební, bytová, výrobní, úvěrní (družstevní záložny), ale i kulturní družstva, zmíněná výše. Podle Feierabendova odhadu bylo v roce 1938 šest milionů z celkového počtu patnácti milionů obyvatel Československa přímo nebo nepřímo (přes své rodinné příslušníky) spjato s družstevním hnutím. Nejvíc družstev bylo v Čechách a na Moravě.

Tři hřebíky do rakve

V roce 1933 píší Francouzi Polin a Charon, že Československo má nejlepší družstevní organizační strukturu v  celé Evropě. Střechové organizace družstev (nazývané svazy či jednoty) rostly od konce 19. století postupně, organicky a zdola. Byla to vlastně „družstva družstev“ – každé členské družstvo do svého svazu vložilo finanční podíl a podílelo se stejnou měrou na jeho řízení. Vůči vládě měla funkci lobbistickou, vůči světu a veřejnosti reprezentativní, vůči svým členům pomocnou, poradní a hospodářskou. Zemědělské družstevní svazy byly stále vlivnější a zakládaly své ústředny neboli centrály – obchodní sdružení, která zajišťovala nákup a odbyt zemědělských produktů členů. Jednou z nejvlivnějších ústředen byla pražská Kooperativa, kde pracoval Ladislav Feierabend.

S akademickou odtažitostí líčí tento obdivuhodný muž ve své knížce očistec, který prožívala družstva za války, a zkázu, kterou československému družstevnictví přinesli komunisté. Abychom pochopili, co se vlastně stalo, je třeba si uvědomit, že již před válkou byla československá družstva rozštěpena nejen podle národnostních, ale i podle politických linií. Zatímco ve spotřebních družstvech měla vliv strana sociálně demokratická a komunistická, v zemědělských družstvech převládali členové strany lidové a především strany agrární.

První hřebík do rakve zemědělských družstev tedy znamenal už zákaz obnovy agrární strany. Feierabend se v roce 1945 nesměl vrátit na svůj post v Kooperativě, mimo jiné i pro své členství v agrární straně. S ním byla z vrcholných postů odvolána řada dalších schopných lidí a nahrazena komunisty. Ti členové družstev, kteří bývali v agrární straně, se báli pronásledování a často se nedostavovali na valné hromady. Do družstev naopak infiltrovali komunisté. To byl druhý hřebík do rakve zemědělských družstev. Jak však píše Feierabend: „…existovala řada statečných členů, kteří se proti rostoucímu zneužívání družstev ze strany vlády ostře postavili. Každá valná hromada byla současně jednou bitvou v dlouhé válce mezi členy, kteří hájili družstevní principy a ideály, a novými pseudo-členy. Byla to válka, v níž nechyběly oběti na životech. Jak vítězství, tak porážky zásadových členů vedly k zatčení a uvěznění mnoha z nich. Zatčení probíhala buď bez udání jakéhokoliv důvodu, anebo byl dotyčný obviněn z členství v agrární straně… V roce 1947 to vypadalo, že se vítězství začíná klonit na stranu zastánců pravých družstev, a tito začínali doufat, že se jim podaří zemědělská družstva zachránit.“

Duch solidarity a spolupráce

Rok 1948 znamená konec těmto nadějím. Feierabend prchá podruhé z vlasti a komunistická vláda chystá třetí a konečný hřebík. Na ochromení „nádherné struktury“ československého družstevnictví stačily tři zákony. První z nich vyšel 20. července 1948. Sloučil všechny peněžní instituce v jedné obci do jednoho „lidového peněžního ústavu“ a ten podřídil ministerstvu financí. Za pár let splynuly kampeličky i záložny se státem. O den později vyšel další zákon. Jedním tahem zrušil organizační strukturu, která vznikala po mnoho desetiletí zdola. Namísto mnoha svazů ustanovil jediný, Ústřední radu družstev. Každé družstvo muselo být jejím členem. Nebylo-li přijato, ztratilo oprávnění k další existenci. Rada, na rozdíl od bývalých svazů, měla nad družstvy neomezenou moc. Dne 23. února 1949 vychází třetí zákon, O jednotných zemědělských družstvech. Jakmile vstoupil v platnost, byla dosavadní, pravá družstva v obcích zbavená práva jakkoliv nakládat se svým majetkem – tedy s majetkem svých členů –, dokud nevzniklo v místě nové, jednotné zemědělské družstvo, které pak dosavadní družstva pozřelo. Byla to až tato jednotná zemědělská družstva, která rozorala meze jednotlivých hospodářství.

Některá družstva u nás přežila komunistickou éru a dožila se kapitalismu. Ovšem ani v soudobém kapitalismu nemají na růžích ustláno. Jestliže za komunismu byl nepřítelem stát, nyní je to trh, který je hrozí zbavit jejich specifik. Jak se stát „konkurenceschopnými“ a přitom neztratit družstevní étos, to je problém i pro potomky rakouských sester našich kampeliček. Místní odbočky v rámci efektivnosti delegovaly řadu pravomocí svým svazům – a dnes neozbrojené oko těžko postřehne rozdíl mezi komerční bankou a bankou nesoucí jméno zakladatele družstevního úvěrnictví, Friedricha Raiffeisena.

Přesto stále vzkvétá a nově se rodí tisíce družstevních spolků a podniků, zejména v zahraničí, kde totalitní režim pojem „družstvo“ nezdiskreditoval. Osobně se domnívám, že bychom jej měli rehabilitovat. Správně uchopeno a pochopeno, nabízí nám cestu k ekonomické demokracii zdola. V závěru knížky se ostatně Ladislav Feierabend obrací právě k nám, potomkům: „Duch solidarity a spolupráce, který je vlastní družstevnímu hnutí, zůstává skutečným základem každé demokracie a všech demokratických institucí kdekoliv na světě. Leží v srdci všech lidí dobré vůle a a nelze jej zničit, a to ani komunisty v Československu. Žije.“

Autorka přednáší na FSS MU a PF JčU; je členka Trastu pro ekonomiku a společnost.