Galerie v mnichovském Lenbachhausu je skutečnou Altamirou umění 20. století. Překvapený návštěvník této zcela výjimečné expozice si uvědomí paradoxní skutečnost – moderní umění podezřele zestárlo a brzy oslaví sté narozeniny. Od jeho bouřlivých a objevitelských počátků nás dělí právě tolik let jako jeho protagonisty od umění napoleonského císařství. Pro ně propast, pro nás jen čas postupného rozmělňování. To vše návštěvníka, a nemusí být žádným znalcem, v Lenbachhausu zarazí na první pohled.
Nepropíchla však.
Na všech nárožích to zadunělo…
Vasilij Kandinskij: Zvuky 1912
V Lenbachhausu si až při podrobnějším seznámení s jednotlivými, vesměs objevitelskými objekty uvědomíme, jak velké dobrodružství opovážlivě zevšednělo, když se do umění počala nenápadně vkrádat nuda. Snad právě proto nás díla našich pradědečků vzrušují více než produkce současníků. Nastává čas přehodnocování a retrospektiv.
Od října do ledna v Lenbachhausu probíhá velkolepá výstava díla malíře Franze Marca (1880–1916) – velkolepá v onom smyslu, který u nás vinou kulturní politiky našich vlád neznáme. Do Mnichova je ze všech koutů světa svezeno 100 pláten, 145 prací na papíře, často velkých rozměrů, a množství ručně malovaných dopisnic, náčrtů a dokonce i plastik. Je tu možno zhlédnout téměř celé Marcovo dílo, které tvoří základ dnes již opovážlivě monumentální stavby zvané moderní umění. Výstava je umístěna ve dvou blízkých prostorách. V Altbau najdeme práce do roku 1910 a v Kunstbau jsou vystaveny obrazy z následujících let. Oba výstavní prostory dělí pár metrů, ale mezi obrazy se rozevírá propast.
Syn malíře Wilhelma Marca se dlouho rozhodoval o své budoucnosti. Nejprve chtěl být pastorem, později studoval filosofii a filologii. Teprve potom, tedy na samotném počátku 20. století, se rozhodl pro malířství. Studoval na mnichovské akademii. Tehdy podnikl svou první cestu do Francie, kde podlehl vlivu Vincenta van Gogha, který se však v jeho tvorbě odrazil v zrcadle téměř líbivé sentimentality. Přesto se už tehdy objevilo Marcovo základní téma – zvířata. Kočky. Psi. Koně. Jeleni a dokonce i slon. Studie zvířat jsou přesné, malíř studuje i jejich kostry a po návratu z Paříže, aby se uživil, dokonce přednáší anatomickou kresbu. Ale to všechno je málo. Srovnáme-li toto období například s ranými pracemi Kandinského – právě ty může návštěvník zhlédnout o pár sálů dál –, jsou práce mladého Marca až k uzoufání nudné.
Roku 1911 nastává prudký zlom. Přes překážky prvního nezdařeného manželství se přece jen ožení s milovanou ženou – známe ji z několika obrazů velice důvěrně –, ale zejména se setká s určující osobností svého života: s charismatickým Rusem Vasilijem Kandinským. Společně pracují na projektu skupiny Der Blaue Reiter, společně redigují první Almanach. Počíná se velká metamorfóza. Přes zasněžené náměstí – obklopuje obludně klasicistní antickou pseudostavbu, podezřele zavánějící budoucí totalitní pýchou – přecházíme do betonové Kunstbau.
Uvítají nás koně. Jak jinak, když vstupujeme do mytického období moderní malby, do imaginace skupiny Modrý jezdec. Obrazy se stávají rezonanční deskou, rozehrávající emocionální vnímání skutečnosti až do expresivní krajnosti. „Chtěl bych vystupňovat svou citlivost pro organický rytmus všech jevů. Chtěl bych se panteisticky vcítit do pulsující a tekoucí krve; do přírody, do stromů, do zvířat, do atmosféry,“ píše Marc v dopise. Touží ve svých obrazech proniknout k jakýmsi prazákladním rytmům, k archetypální podstatě světa, a tedy k mytologii. V tomto rozhodujícím okamžiku přestává být jen expresionistickým malířem a svým dílem se dotýká prastarých duchovních tradic. V nich má zobrazení zvířat mytologický a kultovní charakter. A tak Marc nejednou nemaluje idylický svět zvířat, ale mytologická zpodobení, zakletá do pradávných symbolů.
Námětem jeho obrazů jsou již jen zvířata. Modří a červení koně. Žluté a zlaté krávy. Opice. Laně. Ptáci. Jsou součástí přírody, jakéhosi harmonického rajského ornamentu, kam dokonale zapadají. Zvířata jsou na Marcových obrazech symbolem jakési absolutní, božské svobody a duchovní volnosti, vznešenosti, dokonalosti a samozřejmě i krásy. Člověk se z jeho obrazů vytratil. „Člověk se mi velmi brzy zdál ošklivější,“ rekapituluje Marc v zákopech u Verdunu, „zvíře naopak krásnější, čistší, nevinné...“
Text obsáhlého a skvěle vybaveného katalogu poprvé upozorňuje na závažný fakt. Marc se velice zajímal o buddhismus a jeho bratr dokonce studoval indologii. Právě v tomto malířově duchovním směřování můžeme hledat smysl jeho obrazů. Před některými z nich si můžeme připomenout, že sám Buddha ve své praexistenci měl být antilopou… V Buddhově pojetí světa existují různě stupně životních podob. Z hlediska reinkarnace může kdokoliv z nás těmito stupni projít a uchovat je ve své existenciální paměti. „Existuje pro umělce tajemnější idea než představa, jak se zrcadlí v oku zvířete? Jak ubohá a bezmocná je naše konvence, umisťující zvířata do krajiny viděné našima očima, místo abychom se ponořili do duše zvířete a viděli jeho pohledem svět kolem.“ Toto závažné Marcovo sdělení můžeme skutečně chápat jako příspěvek k poznání tajemství reinkarnace. Pokusme se vysvětlit i jiné symboly jeho obrazů. V první řadě jsou to barvy. Kandinskij ve svém spise O duchovnosti v umění definuje, že „harmonie barev je založena na principu účelově zaměřeného doteku lidské duše“. Ale barevnost má svou tradiční symbolickou hodnotu, kterou objevila předchozí malířská (a hudební) generace. Symbolika barev je však prastará, pravěká a neodmyslitelně patří k dávným rituálním a magickým úkonům. Je dokonale archetypální. Najdeme ji ve všech světových náboženských systémech.
Pro příklad si vysvětleme modrou. Marcovi modří koně úzce souvisejí s myšlenkou modrých jezdců, po nichž byla nazvána celá iniciační skupina. Modrá je ve všech kulturách znamením pravdy, intelektu, moudrosti, mravní čistoty a rozjímání. Je také barvou hloubek, ženského principu vod, ustrojením Velké Matky či Královny nebes. V kabale je znamením milosti. Spojíme-li tyto symbolické kvality modré barvy s vyobrazením koně, jsou nám náhle Marcovy obrazy jasnější. Že se nejedná o estetickou manýru, si po přečtení Kandinského knihy a jiných textů, včetně Marcových, uvědomíme ještě před vstupem na výstavu. Kůň je mimo jiné symbolem intelektu, moudrosti, dynamických sil a v buddhismu se stává skrytou povahou věcí. Je obrazem solární mocnosti a také symbolizuje plodnost, proto může být v tomto smyslu být chápán jako obětní zvíře.
Srovnáme-li ještě téměř impresionistické Pasoucí se koně z roku 1910 s vítěznou podobou Modrého koně z roku 1911, je nám zcela jasné, jakou cestou se Marcovo dílo vydalo. Kdesi mezi oběma obrazy, mezi dvěma koncepcemi světa, doslova trčí monumentální obraz z essenské galerie, Kůň v krajině, také ještě z roku 1910. Divák doslova nahlíží přes hřívu koně, což připomene starý magický trik C. D. Friedricha. Kůň míří do vyabstrahované krajiny či spíše do neomezeného duchovního prostoru, jenž je neohraničený a vlastně mysticky prázdný. Zdá se, jako by nám malíř naznačil, kam se jeho dílo, hnědě rudý kůň s modrou hřívou, bude ubírat. Kam musíme vědoucího modrého jezdce následovat. Co tam nalezneme? „Věci, jaké skutečně jsou za svým zdáním,“ odpovídá nejen obrazy Franz Marc a znovu tak odkazuje nepřímo do sféry mytologie.
Ještě nápadnější je mytologická role krav, které na Marcových obrazech najdeme velice často. Nejedná se o nějaké pastorální výjevy, ale kráva je vždy centrem obrazu, vše ostatní je pouhým pozadím, podřízeným tektonice mohutného těla. Kráva je, tak jako kůň, prastarým symbolem Velké Matky. Znamená plodivou sílu země, hojnost, a její rohy jsou srpky měsíce, protože toto posvátné zvíře ztělesňuje měsíc i zemi. Má povahu nebeskou i chtonickou, v Číně ztělesňuje jin i jang. V hinduismu kosmická kráva ztělesňuje všeobjímající nekonečno. To vše najdeme na obraze Kráva světa z roku 1913. Obrovské rudé zvíře je tu pomníkem vsazeným do každodenního světa ostatních zvířat, která se, zanedbatelně malá, kolem krávy pasou.
Zvířata na Marcových obrazech jsou často monumentálními tvory a jejich zobrazení připomíná umělcem zbudovaný pomník. Ale na řadě obrazů zvířata splývají se svým okolím, jsou dokonalou součástí vyabstrahované struktury, která v sobě obsahuje prvky živočišné, rostlinné, ale i z takzvaně neživé přírody, tedy kameny, hory, vodu. Marcovi v těchto obrazech jde o podstatu světa, v jeho harmonii i neustálém boji. Proto se do jeho obrazů vkrádají nečekané prvky: kroužení, víření, ustrnutí, zlomy a proudy. Třeba je tím vyjádřen svět zásadních metamorfóz, svět reinkarnace.
Tak se Franz Marc ve svých posledních obrazech dostává, jako jeden z prvních, ke kýženému cíli. K abstraktnímu umění. Dalo by se říci, že ho válka zastihla uprostřed dosažení nejvyššího jasu. Barvy na jeho obrazech září, paprsky se odrážejí od planoucích faset tvarů a vytvářejí až rajskou harmonii. Mihne se tu ještě záblesk reality, ale poslední obrazy již její hranici se vší rozhodností překračují. Jenomže realita se jen tak odbýt nedá. Řekli jsme cosi o nutnosti boje. Marcovo prakticky poslední dílo, Bojující formy z roku 1914, není prázdnou abstraktní hrou barev a tvarů, ale symbolem boje ducha (prezentovaného tu revolučně rudou barvou) a hmoty (ta tu kontrastuje svou agresivní temnotou). Není v nejmenším jasné, která barva zvítězí. Zdá se dokonce, že mezi oběma znesvářenými formami je zřetelná rovnováha, která by mohla být naplněním smyslu. Okamžik zrození je přece ve vyšším smyslu okamžikem zániku.
Smrt Franze Marca v bezuzdných jatkách světové války je stejně bolestnou skutečností jako symbolem. Je tragickou prohrou ducha, jehož vítězství on a jeho druhové tak euforicky připravovali. „Mou hlavní myšlenkou je: myslet na nový svět a pro něj tvořit.“ Nový svět malíře-proroka nechal po granátovém útoku ležet v hlíně jako nepotřebný balík uniformních hadrů. Ale všeobnovující formy života, které se snažil Franz Marc zobrazit, uchovaly jeho dílo, které se tak stává spíše poselstvím než galerijní expozicí.
Autor je pedagog na Vyšší odborné škole publicistiky.
Franz Marc – retrospektiva. Mnichov Státní galerie v Lenbachhausu a v Kunstbau, 17. září 2005 – 8. ledna 2006.