Ojedinělou výstavu všech grafických cyklů Franciska Goyi připravila chebská galerie v příhodný čas dušičkový a adventní. Nesmíme zapomínat, že tyto svátky mají daleko starší zakotvení v posvátnosti, kryjí se s keltským svátkem samainem. O samainové noci, té před prvním listopadem, se na pár hodin promíchá svět mrtvých se světem živých. S mrtvými se na svět vracejí i příšery, netvoři a běsové. Vylézají ze svých tajemných sídů, procházejí nocí až k lidským obydlím. Něco podobného se děje v jinak přívětivých prostorách bývalé barokní radnice. Vstupujeme do světa, jejž známe, tušíme, ale nechceme si přiznat, že je také náš a že jsme jeho neoddělitelnou součástí.
Francisco Goya byl, tak jako bůh Janus, mužem několika tváří, několika duší. Můžeme si domýšlet, že se často přetvařoval, že mnohé ukrýval, možná i sám před sebou, a že za kulisami jedné části jeho díla se ukrývá, možná na druhé straně úspěšných obrazů, ta druhá část díla, ta podstatná. Líc a rub Goyova díla je natolik kontrastní, že se oběma stranám jedné drahocenné mince ani nechce uvěřit. Díváme-li se do lhostejné tváře Karla IV. z roku 1799, určeného pro královský palác v Madridu, je zcela shodná s tváří Karla IV. z roku 1799, jenž je k vidění v Pradu, a zcela stejnou tvář, stejný prázdný výraz najdeme i na rozměrné rodinné podobizně krále z roku 1800. Podepsán Goya. Člen královské akademie a dvorní malíř Francisco Goya mnohé předstíral a mnohé skrýval. Asi dobře věděl proč.
Odvrácená tvář
Celé Goyovo grafické dílo patří k té odvrácené straně jeho uměleckého odkazu. Panoptikum portrétů, někdy mistrně, jindy jen řemeslně provedených, se pohybuje na hranici, na tenkém ostří, mezi povinnou úctou a karikaturou. Můžeme je považovat za falešné svědectví, za velice podezřelou a nepříliš důvěryhodnou výpověď. V grafických cyklech se neskrývá nic. Jsou maximálně pravdivé. Jako pod přísahou…
Nejstarším cyklem jsou Caprichos. Pocházejí z let 1792–93, kdy byl malíř těžce nemocen. Dodnes nediagnostikovaná choroba ho téměř dovedla na práh smrti. Odtamtud svět vypadá jinak, snad pravdivěji. Vrátil se zpět s jasnou diagnózou, byl hluchý. Ztráta sluchu prý zbystřuje ostatní smysly, ale je i zdí oddělující od marnosti světa. Je znamením trvalého odloučení a samoty. Osmnáct let po vydání Caprichos píše spisovatel Gregorio González Azaola jedinou recenzi, kterou si mohl Goya přečíst. Azaola pokládá Caprichos za „satirické pojednání o osmdesáti neřestech a předsudcích, kterými je společnost postižena nejsilněji“. Takže satira, moralita. To je přijatelné. „Lakomci, prostopášníci, nadutí zbabělci, nevzdělaní lékaři, bláznivé staré ženštiny, domýšliví a ješitní starci, kteří se opičí po mládeži, prostitutky, pokrytci, zkrátka každý druh hlouposti, lenosti a gaunerství je zde portrétován tak pronikavě, že výsledek přináší hodně látky k přemýšlení.“ Zvláštní je, jak se člověk z moralit vyčleňuje, jsou přece vždy o „těch druhých“. Právě v tom tkvěl omyl prvotních posouzení. Tento odstup, hru na spravedlivé a opovrženíhodné, Goya nehrál.
Goya a dnešek
Zdá se, že Goyovy hrůzy, děsy a přízraky pochopil teprve člověk 20. století. Hrůzné výjevy byly opět mnohokrát naplněny, staly se děsivou realitou, z níž se již nešlo po vzoru moralistní hry vymanit. Srovnáme-li, co se stalo za vpádu Napoleona do Španělska, s dnešní realitou, prožívanou před nedávnem v Jugoslávii či dnes v Iráku, Afghánistánu či Čečensku, a samozřejmě v Africe, pak musíme konstatovat, že děsivý vzorník hrůz, jejž nám Goya vyryl do kovových desek a otiskl na holou kůži společenského svědomí, je stále stejný. Snad jen obohacený o soudobé prostředky mučení a zabíjení, tedy o podružné detaily. Dalo by se říci, že to, co malovali či ryli Hieronymus Bosch, Mathis Grűnewald, Rembrandt, Callot, Goya, Redon, Ensor, Bacon či František Janoušek, se naplnilo. Není to však pravda. Tito svědkové jen odsvědčili pradávnou vinu, dědičný hřích, jenž provází lidstvo od počátku. Že by mu byla dána do vínku při vyhnání z ráje rozkoš z konaného zla?
Caprichos jsou zvláštním příběhem. Jejich literárnost je zjevná. V osmdesáti listech graduje děj, jenž spěje až k hrůznému konci. První listy připomínají maškarní bál. Krasavice v maskách se nakrucují, některým hostům již dávno přirostla zvířecí hlava, takže masku nepotřebují. Erotika tu splývá s krutostí, láska s nemilosrdností, utrpení s groteskou. Zamilovaná dívka si pro štěstí vytrhává oběšencův zub. Matka jako lítá bestie mlátí dítě, protože rozbilo hrnec. Mniši a církevní hodnostáři poslouchají s adoračními gesty mluvícího papouška. Jaký to zlatý zobák!
Nechybějí ani satiry, které se v zrcadle Goyových listů proměňují v nelidskou frašku. Jak ji škubou! Vznešení muži v černých talárech a se lvími čenichy si pochutnávají na křídlech, která patří na kolena sražené ženě. Ale spravedlnost musí přece být. A tak Todos caerán! Všichni spadnou. Do této části příběhu patří i děsivé postavy stařen, které jsou nejen absurdními předsmrtnými fiflenami, ale čarodějnicemi a jakýmisi karikaturami dávného mýtu o Matce Zemi.
Najednou se v dramatu Caprichos objevují duchové, přízračné bytosti a čarodějnice. Nejprve jsou to zvířecí monstra, hrůzní oslové, sovy. Ovládnou scénu, prolínají se světem lidí a ovládají ho. Jejich znakem je krutost a bezmezná tupost. Je to sen? Je to vize? Spánek rozumu probouzí příšery, jmenuje se list číslo 43.
Pak se hrůza stupňuje. Nepopsatelné přízračné bytosti, činčilové, trpaslíci, zduřelé tváře. Příšery jsou stejně kruté jako směšné. Svět je najednou děsivým místem, zdá se, že není spasen. Propadl temnotám, silám, které ho opanovaly pro své nelítostné hry, jimiž se baví. Spojení se světem lidí obstarávají čarodějnice. Mladé, staré, všechny jsou zvráceně svůdné. Často jsou ve spojení stejně tak s mladými dívkami jako s církevními hodnostáři. Únik je jediný – do šílenství!
Poslední tři výjevy jakoukoliv možnost morality přesahují. Jsou vizí absolutního zla a zmaru. Není v nich ani špetka naděje. Pospěš si, už se probouzejí. Tři pololidé zadělávají na jakési zlověstné těsto. Nikdo nás neviděl. Odporní mniši se zvířecími tvářemi popíjejí víno ve stínu usmívajícího se přízraku. Ya es hora! Už je čas! Odporné bytosti se šíleně smějí, zvracejí svůj smích. Patrně zvítězily…
Tauromaquia, Disparates...
Dalším vystaveným cyklem jsou Tauromaquia, Umění býčích zápasů. V nich je Goya velice realistický. Snad proto, aby ukázal, že násilí, krutost a bestialita mohou být skvělou zábavou, vyhledávanou hrou, sportem.
Ve stejném čase ryje stárnoucí umělec Disparates. Nesmysly, hlouposti, bláznovství. Byly vydány dávno po autorově smrti. Jsou plné snů, vizí a jen těžko sdělitelných úzkostí. Přítomny jsou nejasné rituály a vysoce individuální magická praxe. V Disparates je mnoho nevysvětlitelného, nesdělitelného – možná naštěstí. Vše se tu odehrává v nejasných kulisách, v nepojmenovatelném světě, prostě mezi nebem a zemí. Základním tématem tohoto vyabstrahovaného prostoru je naprostá absurdita.
Hrůzy války, Desastres de la Guerra, jsou nepopsatelné. Najdeme na nich výjevy, které bychom neměli vidět, neměli bychom je znát. Opakovaně se tvrdí, že podnětem k tomuto rozsáhlému cyklu byla válka mezi Francií a Španělskem. To je samozřejmé, ale velkému umělci jde o víc. Skutečné umění zevšeobecňuje. Hrůzy války jsou děsivou studií o násilí a o beznaději. Na jedné straně Goya komentuje, Yo lo vi, to jsem viděl, a daleko častěji svědčí proti člověku – to jsi ty! Tíživá nelidskost celého cyklu je hrozivým mementem. Není hrdinů a není poražených, nejsou jen oběti a nejsou jen vraždící násilníci. Všichni trpí a vraždí s maniakální vášní a cynickým soustředěním. Výsledkem je totální deziluze a beznaděj.
„Vše je dovoleno“
Goya se v Hrůzách války nevyhýbá ničemu, nic není tabuizováno. Je tu zobrazeno fascinující rozpoutání zla a jeho negativních energií, temných sil, které byly probuzeny. Vraždění, znásilňování, mučení, popravy, okrádání mrtvých překračuje hranice reality a ta je nahrazena alegorií, traumatickým snem, ďábelskou vizí. Do světa vtrhly děsivé bytosti, nad krajinou se vznáší muž s netopýřími křídly, do výjevů se vloudili supové, zlověstné kočky, lišky a nepopsatelná monstra. Černý karneval. Vybičovaná černá ironie je skutečným šklebem pekel. Více již spatřit nelze, stejně jako nelze více zobrazit. Goya ve svém cyklu došel až na okraj lidské existence. Dál již jen propast. Samotné peklo.
Předposlední list se jmenuje Hrozné monstrum. Přežraný netvor, ležící v podobě obludného psa, dáví nahá lidská těla. Představení by mohlo skončit, ale Goya je nelítostný a přidá ještě jeden výjev. Toto je skutečnost. Zdivočelý, zarostlý hrobník se v zářícím slunci setkává s poloobnaženou dívkou. Její nalité prsy signalizují, že ještě není konec. Může být něco strašnějšího?
V katalogu se dočteme konstatování, které by mělo být mottem celé výstavy. „Existují hrůzy, do kterých se nesmíme vměšovat, a utrpení, kde by už samotný soucit byl urážkou“ (Fred Licht). Tento výrok by ani nás neměl nechat klidně spát.
Autor je pedagog na VOŠP.
Francisco Goya y Lucientes – grafické dílo ze sbírek Moratova institutu pro umění a vědy o umění ve Freiburgu.
Galerie výtvarného umění v Chebu, 3. 11. 2005 – 29. 1. 2006.