Autorské právo, písmo svaté a veřejná služba

Zástupci české vlády v odborných grémiích a orgánech Evropské komise neanalyzovali ekonomické ani sociální důsledky, které by z patentovatelnosti software vyplývaly pro českou ekonomiku, a hlasovali nejprve pro podporu monopolních držitelů know-how za oceánem. Pro podporu monopolu Microsoft a dalších amerických firem.

Spor o softwarové patenty se vlekl několik let. Snaha velkých amerických firem vnutit Evropě přijetí legislativy, které by umožňovalo vydávat patenty na software, vyvolává podrážděnou reakci softwarových tvůrců. V akademickém prostředí se sepisovaly protestní petice a nejhalasněji se ozývá komunita tvůrců tzv. programů s otevřeným kódem (open source), která vidí své přímé existenční ohrožení.

Společnost Microsoft nedávno zveřejnila licenční podmínky týkající se patentů pokrývajících technologii FAT (tj. jeden z nejrozšířenějších způsobů ukládání souborů na disku), jež cíleně vylučují ze hry volně šiřitelný software, distribuovaný pod licencí opensourcové komunity GNU/GPL. Řada těchto patentů je přitom registrována u Evropského patentového úřadu. Nicméně podle Evropské patentové konvence (což je starší úmluva, upravující patentovou politiku v evropských zemích, která softwarové patenty nepřipouští) jsou tyto patenty neplatné. Je skutečností, že návrh Evropské komise hrozil možností tvrdě uplatnit sílu registrovaných patentů. Pak by Microsoft Evropě vrátil úder za pokutu, již musel zaplatit pro své monopolistické praktiky.

Volný software

Richard Matthew Stallman, a. k. a. RMS, narozený v březnu 1953, je dítětem květinové doby a snad i proto zakladatelem hnutí volného softwaru – Free software movement, samotného GNU projektu a nadace Free Software Foundation. Je také proslulým hackerem a autorem všeobecné licence pro veřejnost GNU-General Public License, což je nejpoužívanější licence při tvorbě volného softwaru, která propaguje pojetí copyleftu a bojuje jím proti expanzi autorského práva.

Patří mu i autorství „volného“ kernelu operačního systému GNU/Linux, softwaru s otevřeným kódem, publikovaným pod licencí GPL. Sám zdůrazňuje, že ona „volnost“ tkví spíše ve svobodě každého projevit vlastní tvořivost než ve svobodě dát si pivo zdarma. Filosofie svobody je podle něj ale pro uživatele softwaru velmi důležitá. „Výběr mezi komerčním softwarem je výběrem mezi monopoly. Svoboda vybrat si Mis­tra není svobodou.“ Sousloví „vybrat si Mis­tra“ je narážkou na výběr gurua – osobního duchovního učitele hinduismu či buddhismu, svatého muže, kterému se svěřuje výchova mladých mužů z vysokých kast. Stallman definoval čtyři základní principy svobody pro „bezplatný“ software a na obranu této svobody výběru vyvinul copyleft jako protiklad copyrightu a vytvořil GNU licence. „Copyleft umožní předání stejné míry svobody každému uživateli. Nikdo nemá dovoleno shromáždit kód do svých rukou, stát se centrem vývoje a tak určovat svévolně míru svobody uživatelů. Jediným povolením je GNU – General Public Licence. Ta dává každému dalšímu uživateli přesně tolik svobody, kolik jí měl tvůrce. Kolem 70 % veškerého volného soft­waru používá GNU/GPL, který dovoluje soužití copyleftového i non-copyleftového ,volného’ software. Princip copyleftu pomáhá aktivně definovat vaši svobodu,“ říká Stallman.

Copyleft využívá autorské právo k zajištění volného přístupu, použití, kopírování a je vymyšlen tak, aby zajistil tyto svobody také pro následující uživatele. GNU/GPL licence hrála zásadní roli v rozvoji filosofie volného softwaru.

Na počátku bylo Slovo

Jeden z paradoxů práce s copyrightovanými technologiemi se udál i v redakci internetového deníku Britské listy. Souvisel s odhodláním redakce odkazovat citáty Bible v kázáních „redakčního“ faráře, senátora Bárty, do systému, který by umožnil další odkazy a dotazy na texty Starého i Nového zákona a možnost porovnávání jednotlivých překladových verzí. Česká biblická společnost se ale namísto šíření Slova božího formou veřejné domény rozhodla uplatňovat principy autorských práv i u překladu textů Písma. Jednoho dne byl odkaz na „biblickou bránu“ nepřístupný. Zdroj – samotná databáze, kterou by bylo možno migrovat na server Britských listů – nebyl veřejně přístupný. Odborný pracovník Jan Moravec z International Bible Society Europe se po mé štiplavé poznámce o penězoměncích v chrámu Páně snažil v jednu chvíli praktiky ČBS hájit: „Za jakýmkoliv překladem stojí tisíce hodin lidské práce a investice v řádech milionů, které se musí nějak pokrýt. Proto každá překladatelská a vydavatelská společnost operuje zpravidla velice uvážlivě se svými právy a snaží se je do určité míry chránit. Bible nás totiž učí nejen o penězo­měncích, ale i o odpovědných správcích.“

Nemalé finanční náklady ekumenického překladu nesla v plné výši tehdejší Husákova konzervativně socialistická, ateistická a „anti­klerikální“ vláda jako odpovědný správce církevních peněz prostřednictvím rozpočtu ministerstva kultury. Vyšel ve dvou vydáních (druhé mnohadílné i s výkladem) v Kalichu za velmi „socialistickou“ cenu, rovnající se úrovni tehdejších výrobních nákladů. Obě vydání mám doma. „Autorské“ chápání ekumenického díla dnes se proto jeví jako nepochopitelná zvrácenost a popření myšlenky šíření Slova. O možnosti patentování kralického překladu snad lepší ani nemluvit… Vždy jsem si myslel, že úkolem biblických společností je šíření Písma – byť zadarmo, rozdáváním Nového zákona tak, jak je to běžné všude v západním světě, kde jej naleznete i v hotelu či na letišti. Britské listy po poměrně ostré kontroverzi přiměly ČBS ponechat biblickou bránu i pro českou internetovou komunitu přístupnou. A to i přesto, že podle IBS nebyl o tuto službu zájem. Každotýdenní kázání senátora Bárty si v Britských listech ale přečetlo průměrně tisíc lidí…

Od Písma svatého se vraťme k písemnictví a šíření vzdělanosti. V době národního obrození stačili jedni vlastenci jako autoři, jiní jako investoři, další jako sazeči, tiskaři a knih­vazači. Vlastenci byli i knižní distributoři a konečně čtenáři. Knihy pro ně znamenaly doklad totožnosti národa, důvod k hrdosti nad kvalitou kultury. Tak vznikla Krameriova expedice. Tak vznikly vlastenecké a lidové tiskárny. Stejnou ideou byly snahy panovnice Marie Terezie pozvednout úroveň vzdělanosti zakládáním a podporou veřejnosti přístupných půjčoven knih – obecních a školních knihoven. A dnešek?

Digitalizace a knihovny

Žijeme v době digitalizace, době „bezpapírových kanceláří“, všeobsahující a všeobecně dostupné studnice informací – internetu. Do knihovny už málokdo chodí, lidé nečtou, dívají se raději na televizi, video, do počítačů. DVD vypalovačka je cesta k „pirátskému“ vlastnictví jednou půjčených a okamžitě zkopírovaných filmů. Mp3 přehrávač nám zase pouští hudbu. CD disk stojí šest korun českých, DVD disk dvojnásobek. Za kopírovací stroj dáte méně, než činí měsíční plat českého zaměstnance. Z této duplikační exploze jsou ale vyňaty všechny knihy a většina časopisů. Národní knihovna zaspala vývoj o patnáct let a teprve dnes dohání, co se dá – ovšem bez zájmu vlády, vyjádřeného výrazně vyššími finančními příděly a vůlí zpřístupnit informace a kulturu maximu lidí za minimum nákladů. Chvála patří novému řediteli Vlastimilu Ježkovi. Problém je, že i tyto snahy brzdí stávající autorský zákon, který vztahuje copyright na učebnice, i na publikaci pro nekomerční, třeba vzdělávací účely. Neukládá povinnost zveřejnění textu v elektronické podobě, ani jeho poskytnutí elektronickému archivu Národní knihovny. V elektronické podobě po internetu a zdarma nedostanete ani technické normy. Patnáct let po zavedení plně digitálního DTP.

Znalosti se staly důvodem k soudním sporům, nemilosrdný bič autorského práva a touhy po mamonu za každou cenu vládne české kultuře namísto pokroku. Zatímco díla klasického anglosaského písemnictví a učebnice jsou všechny přístupné ve své „free“ podobě s podporou obrovských knihoven a univerzit na internetu, nic podobného české vzdělanosti a české kultuře bohužel nehrozí. Vydavatelé se řídí zásadou vydělat tam, kde se na výdělek z podstaty příliš nemyslí. Existuje mnoho knih, které už nejsou z mnoha důvodů prodejné. Válí se ve skladech či je odvážejí k likvidaci jen proto, aby nenarušily rovnováhu knižního „trhu“, přecpaného otřesnými překlady anglosaských autorů třetího řádu. Do knihoven je nikdo z vydavatelů nedá. Elektronické verze knih, které už autor vydal a o kterých ví, že je nevydá znovu, se na internet k „volnému“ použití většinou také nedostanou.

Autoři, interpreti či vydavatelé mnohdy blokují užití děl i v tzv. veřejné zóně – například v rozhlase či televizi. Není dost peněz na vyplácení reprízného po neuvěřitelných sedmdesát let od smrti autora či interpreta. Celý multimediální archiv bude beznadějně odsouzen k nánosům prachu a jeho tvůrci – mnohdy špičkoví herci, režiséři, kameramani i scenáristé – k zapomnění, neboť jejich potomci se nechtějí vzdát autorských práv a „reprízného“ ve prospěch častějšího zveřejnění díla. Takto nesmyslně odsoudila svého manžela i Marlene Krylová, když nechala zničit i ty internetové stránky, které vytvořili zdarma Krylovi fanoušci; obsahovaly totiž texty písní, z nichž vdova doufala zbohatnout. Nezbohatla. Fenomenálního písničkáře Kryla si dnes dospívající pletou s výprodejově uřvaným, hololebým lumenem Landou… Politická elita – stejně jako v době temna či před vynálezem knihtisku – využívá sociální přehrady zpoplatněním šíření většiny informací jako komparativní výhody mocných a bohatých. Nemá zájem na demokratizaci kultury.

Vzdali jsme se poklidu světa papíru, vyměnili ho za spěch a stres digitalizace. Nedomysleli jsme ale sociální souvislosti a důsledky této změny. Zář zlata všechny chtivé oslnila. Principy veřejné služby jsou pro mnohé jen pábením hrstky socialistů před důchodem.

Tato doba bude zvána dobou digitálních barbarů a negramotů. Viníkem je touha zbohatnout na vědění, poznání, informacích. Viníkem je vítězství sobectví. Viníkem je doba počínajícího digitálního temna, kde procesory jsou stále rychlejší, ale mozek chybí. Čeká se na Gutenberga 21. století.

Autor je redaktor internetového deníku Britské listy a člen Rady českého rozhlasu.