Propaganda je součástí války zrovna tak jako bomby a vojáci. Izrael tohoto prostředku v konfliktu, jež právě dočasně skončil, mimořádně zručně využíval.
Ráno přesně v devět zazvonil telefon mému příteli Horstu Kroeterovi, který pracuje pro Frankfurter Rundschau. „Dobrý den, tady je tiskový odbor vlády,“ zazněl ženský hlas. „Co plánujete na dnešek? Mohu posloužit nápadem?“ A pak už pršely návrhy: partneři pro rozhovor, procházka domy, které v Haifě poničily kaťuše, včetně rozhovorů s oběťmi útoků – a následně expert, jenž vysvětlí („srozumitelně a názorně, je-li třeba“) jejich účinek. „Můžeme vám zprostředkovat v Nahariji rozhovor s rodiči unesených vojáků,“ prohlašuje dáma z tiskového odboru. A dodává, že rodiče Jehudy Goldwassera, kterého Hizballáh zajal 12. července, čekají v hotelu. „Mluví dobrou angličtinou, spolehněte se.“
Mnozí novináři souhlasili, většina jede autobusem tiskového odboru. Asi 15 televizních štábů nastaví své vybavení. Dvacet jiných – z rozhlasů i tisku – popíjí dobrou kávu a oceňuje zvlášť připravené chlebíčky. Pak se dostaví rodiče. Otec sebevědomě přistupuje ke stolu pokrytému mikrofony. Trochu se potí, na čele mu nabíhají žíly.
Šlomo Goldwasser nepoví o moc víc než obvyklé věty, doporučené bezpečnostními odborníky. „Ti, kdo unesli mého syna, jsou odpovědni za Jehudovu bezpečnost,“ tvrdí Goldwasser starší. „Jsou odpovědni za to, že nám ho brzy vrátí – bez újmy.“ A dodá, že neví, co jiného by nám řekl.
Sotva Goldwasser skončí, vypuká novinářský shluk a kameramani začínají vykřikovat: „Pane Goldwassere, podívejte se prosím sem! Prosím neusmívejte se!“ Jiní chtějí slyšet něco z Jehudova dětství – „to chytá diváky za srdce“. Jinde v místnosti musí paní Goldwasserová znovu a znovu obracet listy rodinného alba. Reaguje na opakované příkazy jako robot a asi by začala plakat, kdyby jí nebyli řekli, aby slzy zadržela.
Nepěkná podívaná trvá 90 minut. Rodičům bylo řečeno, že svým veřejným vystupováním přispívají k záchraně svého syna. A že všechno navrhuje a organizuje tiskový odbor izraelské vlády.
Překypující péče
Sotva dostane novinář v Izraeli ověřený průkaz, bombardují ho emaily a telefony. V krizových oblastech jinde ve světě musel při hledání rozhovorů a kontaktů vyvíjet značné úsilí. V Izraeli to bylo zcela odlišné. Žurnalista si připadal jako na výletě, kde je o něj všestranně postaráno. Nabídli mu dopravu, oběd a vybrané vojenské odborníky. Na obrazovkách po celém světě jste mohli den za dnem vidět izraelské dělostřelecké jednotky – díky tomu, že „válečníci“ vztahů s veřejností vedli televizní štáby k frontovým liniím při západu slunce. Kameramani a fotografové dávají přednost měkkému, teplému světlu soumraku.
Příkladem péče je email, jenž zastihl mého přítele den po rozhovoru s Goldwasserovými. Nabídl rovnou 11 novinek. Třeba o izraelských uprchlících. Nebo by se více hodil problém s izraelskými Araby? Příběh o vesnici, jejíž všichni obyvatelé jsou rozprášeni po celé zemi? Reportáž o lidech, kteří museli opustit svoje domy? O bývalých rukojmích? Nebo o osadě, kterou ostřelovali celá léta? To všecko je k dispozici.
Novináři nemusejí nikam chodit. „Kontakty jsou možné po telefonu,“ říká zástupkyně tiskového odboru. „Je to tak lepší, zvlášť pro rozhlas.“ Organizátoři přesně věděli, co si novináři přejí. Rozhlasoví a televizní zpravodajové musí být slyšet tak často, že mohou sotva odejít z hotelu. Takže uvítají, když po střelbě raket dostanou email se seznamem svědků včetně čísel jejich mobilů.
Neexistují ani jazykové bariéry. Každý seznam svědků obsahuje jména lidí se znalostí různých jazyků. V zemi přistěhovalců jako Izrael jsou lidé, kteří hovoří anglicky, francouzsky, španělsky, rusky či německy. Služba zbaví novináře starostí s obtížným simultánním překladem.
Cenzura
Izraelští experti public relations však přesto měli potíže - poté, co byly bombardovány síly OSN a po masakru v Kaná se velká část světového mínění obrátila proti Izraeli v přesvědčení, že svou sílu používá nepřiměřeně. Navíc se experti báli, že by zprávy o dopadech kaťuší mohly pomoci nepříteli při zaměřování.
Všechny informace tedy podléhaly vrchní vojenské cenzorce, plukovnici Simě Vakninové. „Mohu například uveřejnit příkaz, že nic nesmí být publikováno. Mohu zastavit noviny nebo televizní stanici. Mohu udělat skoro cokoli,“ uvedla v rozhovoru pro agenturu AP.
Podmínkou pro akreditaci zahraničního novináře byl jeho souhlas s cenzurními podmínkami. Od žurnalisty se očekávalo, že se bude cenzurovat sám a neuveřejní žádný zakázaný materiál. Pokud by si nebyl jist, mohl zprávu předložit cenzorovi, který by ji vrátil se zabílenými místy. Pokud by tak reportér neučinil, musí počítat s následky – i vypovězením.
K pravidlům patřilo, že zpráva nesměla obsahovat žádný přesný údaj o místu, jenž zasáhla raketa, nic o tom, kdy mohli obyvatelé opouštět kryty, aby se zásobili. Novináři nesměli uveřejnit žádnou podrobnost o návštěvě vládních představitelů v oblastech ostřelovaných Hizballáhem, dokud tito činitelé oblast neopustili. Právě tak se nesměli zmínit o místech, kde nebyl dostatek krytů nebo kde byla nedostatečná veřejná obrana.
Naprostá blokáda informací ovšem není možná, „ne v roce 2006,“ připustila cenzorka, v době, kdy mobilní telefony mají kamery a zbraně teroristů zahrnují i osobní počítače a videa.
Kritici jsou ovšem toho názoru, že cenzurní systém je nejen neúčinný, nýbrž především nedemokratický a často kontraproduktivní. Redaktor známého londýnského časopisu Index on Censorship říká: „Lidé mají nárok na co nejúplnější informaci o tom, jak konflikt probíhá,“ a dodává: „Izraelská cenzura není neobvyklá – neobvyklé je úsilí, s nímž se ji snaží prosazovat.“ Sotva však můžeme předpokládat, že by kterýkoliv z těchto argumentů izraelskou cenzuru přiměl ke změně pravidel. Dokud je válka vedena všemi prostředky, jsou cenzura a propaganda pouze jedněmi z nich.
Autor je publicista a překladatel.