Každý má lidská práva

Čeho jste v posledních letech ve spolupráci s vašimi členskými organizacemi dosáhli?

Freek Spinnewijn: Obvykle si jen těžko mů­­žeme nárokovat všechny zásluhy. Mnohdy jde o součinnost mnoha různých faktorů a ­FEANTSA je jen jedním z nich. Ale je zřejmé, že v některých zemích, kde v posledních letech zavedli opatření řešící bezdomovectví, naše zkušenosti a odborné znalosti pomohly. Někde byl náš vliv opravdu důležitý, třeba i v České republice, kde je momentálně zaváděna strategie pro boj s bezdomovectvím [letos byla vládou schválena Koncepce prevence a řešení problému bezdomovectví v České republice do roku 2020 – pozn. red.]. Kromě toho jsme zapojeni i do soudních sporů na evropské úrovni, společně s Radou Evropy se snažíme přivést členské státy k odpovědnosti za porušení některých práv, zejména práva na bydlení. Podali jsme stížnost na Slovinsko a Francii a nyní je projednávána naše stížnost proti Nizozemsku. Oba uzavřené případy jsme vyhráli.

Angažujete se také v případu kriminalizace bezdomovectví v Maďarsku. Co se proti tomu dá dělat?

FS: Především musíte přesvědčit lidi, kteří prosazují kriminalizaci bezdomovectví, že je to postup, který nefunguje a je nákladný, a že existují alternativy, které fungují. Mám totiž dojem, že kriminalizace bezdomovectví je často důsledkem naprostého nedostatku pochopení toho, co bezdomovectví ve skutečnosti je. Je pravda, že se soustředíme na Maďarsko, protože tam kriminalizace bezdomovectví dospěla neuvěřitelně daleko. Dokonce kvůli tomu změnili ústavu. Ale je to problém i ve zbytku Evropy. Na lokální úrovni se čím dál častěji objevují opatření, která mají znepříjemňovat pohyb bezdomovců ve veřejném prostoru a mnohdy vedou až k jejich pokutování či uvěznění.

V Praze se objevil návrh odsunout lidi bez domova na okraj města, kde by pro ně byly postaveny tábory. Je to marginální myšlenka, anebo naopak souzní s hlavním proudem představ o řešení bezdomovectví?

FS: Myslím si, že mezi politiky je docela běžná představa, že bezdomovci nejsou schopni žít důstojný život a že nesou aspoň částečnou vinu za situaci, ve které se ocitli.

Ruth Owenová: Ale nejen mezi politiky. Obecně existuje velké množství stereotypů a obav z lidí bez domova.

Jaká je spojitost mezi politikou týkající se bezdomovectví a politikou sociálního bydlení?

RO: Je to různé stát od státu. Někde je propojení velmi silné, a to je většinou dobře, někde není propojení vůbec žádné. Sociální bydlení v Evropě je velmi různorodé. FEANTSA podporuje myšlenku, že při řešení bezdomovectví by měl být kladen důraz na dostupnost bydlení. V některých zemích je sociální bydlení pro lidi, kteří se ocitli bez domova, hlavním řešením, ve většině států však existují určité překážky v přístupu lidí bez domova k sociálnímu bydlení.

Zastáváte názor, že by bytová nouze měla být základním kritériem při přidělování sociálního bydlení…

FS: Míra závažnosti potřeby bydlení by skutečně měla být zásadním kritériem, ale také záleží na kapacitě bydlení, které je k dispozici. Například v Nizozemsku tvoří sociální byty třetinu bytového fondu – pak samozřejmě můžete mít mnohem vyšší cíle. Pokud se však nezaměříte na ty nejzranitelnější, budou si muset najít ubytování na soukromém trhu. Což znamená, že nakoupit budovy ve špatném stavu, nastěhovat do nich zranitelné osoby a požadovat po nich nezaplatitelné nájmy může být výhodnou investicí. Když lidé bez domova nebudou mít přístup k sociálnímu bydlení, budou muset najít jiné řešení, ale to řešení bude dlouhodobě neudržitelné a drahé. Nebo uvíznou v systému azylových domů a ubytoven. A to je problém v mnoha zemích.

Ve veřejných debatách slýcháme, že lidé bez domova jsou neplatiči nájmu, že si nezaslouží bydlení, protože už měli šanci, a tu nevyužili. Jak byste argumentovali?

FS: Tak především každý člověk má lidská práva, která musí být respektována, bez ohledu na to, jestli se ocitl ve svízelné situaci částečně nebo zcela vlastní vinou. Pokud pro tyto lidi nic neuděláte, skončí na ulici, nahromadí problémy a v určitém okamžiku je bude muset někdo řešit. Právě v takových případech se místní úřady často uchylují ke kriminalizaci bezdomovectví.

Jak zajišťujete participaci osob v bytové nouzi na vašich aktivitách?

RO: Existují různé úrovně participace. Je tu participativní způsob poskytování sociálních služeb a pak je tu participace na vytváření politik. FEANTSA se převážně soustředila na posílení práv a účasti bezdomovců v rozhodování, které má vliv na jejich životy a služby, jež využívají. Jde především začlenění do společnosti, až pak o politickou participaci.

Platforma pro sociální bydlení nedávno požádala zodpovědná ministerstva, aby do přípravy bytové politiky zapojila lidi bez domova nebo ve stavu bytové nouze. Odpověděli, že už zapojili platformu. Lidé, o které přímo jde, jsou z jednání vyloučeni a zastupují je odborníci.

FS: Například ve Finsku musí místní úřad, který vyvíjí bytovou politiku, strategii pro zvládání bezdomovectví konzultovat i s lidmi bez domova. A funguje to velmi dobře. Je tam organizace, která zajišťuje, že participace není jen naoko.

Jaká je či má být úloha výzkumu při přípravě strategií boje s bezdomovectvím? Například v Česku je výzkum obecně podceňován.

FS: Členské země Evropské unie, které se věnují sběru dat a které opírají své postupy o výzkum, mají obecně lepší zákony a postupy týkající se bezdomovectví. Musíte vědět, kolik lidí je bez domova, jací lidé to převážně jsou, jak dlouho zůstávají v azylových domech a tak dále. To ovšem není problém jen v Česku, ale i ve zbytku Evropy. Je jen hrstka států, kde vědí, jak dlouho zůstávají lidé bez domova v azylových domech. Většina států nemá žádné ponětí o tom, jakou část bezdomovců tvoří lidé, kteří jsou bez domova dlouhodobě, a jakou lidé, kteří bydlení postrádají kratší dobu. Je přitom obrovský rozdíl mezi postupy, které pomáhají někomu, kdo je bez domova pět let, a těmi, které se zaměřují na lidi, co bydlení ztratili nedávno.

Česká republika nemá zákon o sociálním bydlení. Myslíte si, že je důležité, aby každá země takovou normu měla?

RO: Pro strategie boje s bezdomovectvím je dobré mít legislativní oporu a zákonný podklad, protože to znamená, že tyto strategie vydrží déle než jedno volební období a lidé budou vědět, jaká mají práva. Záleží ale na kvalitě konkrétního zákona.

FS: Pokud je to špatný zákon, je asi ­lepší ho nemít.

Co by měl takový zákon obsahovat? Existují nějaké podobné zákony na úrovni Evropské unie?

FS: Přinejmenším by měl definovat roli poskytovatelů sociálního bydlení. Měl by jasně stanovovat, kdo může sociální bydlení poskytovat a co se od něj očekává. To je základ. Je to asi zřejmá odpověď, ale pokud nemáte jasně stanovený cíl, vede to jen ke zmatkům a frustraci.

RO: Na unijní úrovni neexistuje žádná pravomoc, ze které by vzešlo něco jako celoevropská politika týkající se bezdomovectví. Unie může pouze koordinovat politiku jednotlivých členských zemí a podporovat proces vzájemného učení.