Dřeva a nitě

Léto se převrátilo v podzim a festival v Karlových Varech se uchovává už jen v těch filmu nejvěrnějších mozcích. Zvlášť důležité věci je však třeba ještě připomenout, tím spíš, že se všude jinde přehlédly. Na posledním karlovarském festivalu se totiž objevily pozoruhodné tituly z „netradiční“ oblasti animované kinematografie, která například i z ryze finančních důvodů není dostupná na našich menších specializovaných festivalech. Jedním z těchto filmů je i snímek lapidárně nazvaný Loutky (i když originální název Strings odkazuje spíše k překladu Nitě, které ve filmu hrají podstatnou roli). Po prvním rozčarování nad nenápaditým titulem však přichází příjemné překvapení. Film totiž nevytváří dřevěný odraz našeho světa, jak bývá v loutkové tvorbě obvyklé. Naopak buduje rea­litu vlastní, ve které namísto lidí žijí loutky ovládané dlouhými nitěmi, jejichž konce se ztrácí až kdesi v mracích. Nitě jsou tedy na plátně viditelné, zapojují se do děje a přiznávají tím marionetový charakter všech postav, které na nich doslova visí životem. (Nit se přetrhne – postava umírá.) Akceptace loutek je provedena do posledních detailů. Například už v jedné z úvodních scén nemají domy střechy, protože by jimi nemohly prostupovat nitě, a tak se „jakoby nic“ dočkáme brzké chvíle, kdy z nebes prší rovnou do slavnostního sálu.

S trochou nadsázky lze použitou míru stylizace přirovnat k  americké trilogii Larse von Triera (s nímž ostatně spolupracovalo i mnoho členů štábu Loutek). Stejně jako například v  Dogvillu ani zde nejsou vizuální výrazové prostředky samoúčelné, naopak pevně souvisejí s dějem a nenápadně jej ovlivňují. Tak jako u Triera si i v Loutkách po pár úvodních scénách na žádnou stylizaci ani nevzpomenete a přijmete marionetový svět bez dalších otázek se všemi jeho pravidly. V tomto ohledu se Loutky naprosto liší od momentálně asi nejznámějšího filmu s marionetami Team America provokativních tvůrců série South Park Treye Parka a Matta Stonea. Team America si parodicky utahuje nejen z vypravěčských floskulí, ale i z nemotornosti loutek samých, které svou kýčovitostí dosahují „kvalit“ srovnatelných se zahradními trpaslíky. Zato hrdinové Loutek jsou po vizuální stránce samostatnými uměleckými díly, a to příjemně konzervativními – odkazují totiž ke klasicky strukturovanému příběhu z dávných časů.

Dánský režisér Anders Rønnow Klarlund vděčí za krásu jednotlivých figur především uměleckým řezbářům a sochařům, které si najal namísto pracovníků filmového průmyslu. Jednotlivé loutky získaly snadno rozpoznatelnou individualitu i sociální zařazení. Například čím je postava ve světě loutek bohatší, tím lepší dřevo je na ni použito. Pokud je otrok, může se stát, že bude poskládána ze zbytků jiných otroků. Krásný je i pohyb loutek, který je zde na rozdíl od Teamu America plynulý a nerušivý. Loutkář Bernd Ogrodnik vymyslel nový způsob vedení loutek, při němž každá z figur využívá zhruba dvaceti nití, které jsou ovládány dvěma až pěti loutkoherci najednou, čímž se dosahuje maximální iluze reálného pohybu. Je zajímavé, že jsem si množství nití všimla během projekce vždy jen tehdy, když nějak souvisely se samotným dějem – například při válečných střetnutích, kdy se nebe zatemnilo, neboť je jako pavoučí síť přetáhly tisícovky nití ženoucích se proti sobě.

Podobných davových scén je ve filmu hned několik, protože děj Loutek vychází z klasických starodávných bájí o dvou znepřátelených národech, které jsou nuceny skrze boje dojít k ukrývané pravdě. Zároveň však Klarlund (režisér i scenárista) nabízí k zamyšlení také osobní rovinu příběhu, ve které vzdává hold Shakespearovi. Na slavného Mistra odkazuje už v úvodu, kdy vidíme živé loutkoherce, jak si připravují loutky a jak chodí mezi kulisami. mezitím komentář mimo obraz naznačuje základní osu děje. Stejně jako nadčasově působí příběhy anglického dramatika, je aktuální i náš stále „animovaný“ film: v reáliích dávných dob se postavy dotýkají problémů, jako je rasismus, imigrace a další. Obsah Loutek tedy není v žádném případě pouhou vatou, která by jen sloužila vizuální stránce. Až na pár míst se režisér vyhýbá přílišnému moralizování a patosu, které u podobných příběhů často visí ve vzduchu.

Přesto je však snímek Loutky převratný a novátorský především svou vnější podobou, i když ta je tentokrát v mimořádné míře propojena s dějem. Výtvarníkovi Joa­kimu Weylandtovi pomohla jeho praxe s muzejními maketami, aby pečlivě vytvořil dokonalá království včetně bran, které se nezavírají spuštěním mříží, nýbrž jejich vytažením, a mnoha dalšími nutnými originálními detaily. Režisér Klarlund si s nitěmi pohrává a využívá sebemenší příležitosti pro jejich zapojení do děje. Malí sourozenci například zlobí matku, když si je vzájemně proplétají. Život zraněné princezny odchází společně se ztenčující se poslední nití. Když však postavy umírají na stáří, v naprosté tichosti začnou uvolněné nitě padat z nebe na zem. Nevšedně působí i davové scény, který jsou často naznačeny jen množstvím tenkých čar z oblaků. Klarlund vymyslel fungující svět loutek se vším všudy, včetně porodu či sexu.

Pozorný rýpal by sice určitě našel v systému nějakou nesrovnalost, to však podle mě není vůbec podstatné. Loutky vytvořily díky originálnímu přiznání výrobní materie natolik působivou atmosféru s mnoha poetickými momenty, že mě ani jedenkrát během projekce nenapadlo hledat nedořešenosti. S naprostou důvěrou jsem se po pár minutách nechala strhnout světem, o jehož existenci jsem až doposud v loutkové tvorbě neměla tušení. Film Anderse Rønnowa Klarlunda je pro mě příjemný duševní balzám, který dokazuje, že možnosti kinematografických výrazových prostředků ještě stále nejsou vyčerpány.

Autorka je studentka FF UK.

Loutky (Strings). Dánsko, 2004, 91 min. Režie Anders Rønnow Klarlund, scénář Naja Maria Aidtová, Anders Rønnow Klarlund, kamera Kim Natřesen, hlasy Ian Hart, Catherine McCormacková, Julian Glover, James McAvoy.