Volver

Už to tak bývá, že spoustu věcí lidé opouštějí jen proto, aby se k nim po nějakém čase osobního sebepoznávání mohli zase vrátit. Uvědomit si, že přechodné riskantní kotrmelce vedly jen k zamotané hlavě a že je načase znovu navázat na své počátky. Někdy takový návrat vlastně původní kořeny překryje. Koneckonců jsme o něco starší, máme víc zkušeností a za sebou hromadu chyb, jimž se tentokrát chceme vyhnout. Něco podobného se stalo i Pedru Almodóvarovi. Natočil Volver. Nezastírá, že hlavní inspirací pro tento smrtí a návraty prodchnutý snímek mu byla jeho matka (mimochodem častá herečka drobných rolí v jeho filmech), která nedávno zemřela sama na nemocničním lůžku, což Almodóvar považuje za svou největší životní prohru, s níž se stále nedokázal smířit. Možná i díky podobným osobním konotacím a návratům je Volver (v překladu substantivum „návrat“ či sloveso v infinitivu „vrátit se“) filmem, který sice nedosahuje kvalit jeho praštěně energických opusů z osmdesátých let, avšak co se týče jeho následné melodramatické tvorby, jasně nad všemi vyčnívá.

Dělnická madona

Ačkoliv se ve Volver po dlouhé době znovu objevuje Carmen Maurová, věnoval jej Almo­dóvar své současné múze Penélope Cruzové. Herečce, o jejíchž kvalitách se toho právem namluvilo i napsalo poměrně mnoho. Pokud totiž Cruzovou nerežíruje právě Almodóvar, jsou její výkony mírně řečeno prkenné. Jenže její velký přítel Pedro jí vždy napíše roli přímo na tělo, takže je vlastně otázkou, do jaké míry ona sama hraje. Cruzová dostala spolu s dalšími ženskými představitelkami společnou cenu za nejlepší herecký výkon na festivalu v Cannes, nedávno si odnesla sošku i z torontského festivalu. Bývá označována také za vážnou kandidátku na Oscara a s velkou pravděpodobností ho i dostane, protože její velkolepou roli nelze přehlédnout. Jenže na druhé straně z podobného daru na zlatém podnose by nevytěžil úspěch jen napros­tý idiot. Almodóvar napsal hlavní postavu Rai­mundy přesně ve stylu italských filmových hvězd, jakými byly Sophia Lorenová či Anna Magnaniová. Až s lehce deviantní přesností rozcuchal Cruzové havraní vlasy a zvětšil výplní zadek, aby prý byla zemitější. Vkládá do Raimundiných úst ty nejfortelnější promluvy, při kterých chvíli mluví jako dlaždič (což české titulky bohužel hodně zmírnily), jindy zase lásky­plně oslovuje své kamarádky. A co dělá Cruzová? Zuby nehty se drží téhle rázné dělnické madony. Je jí jasné, že buď se jí to podaří teď, nebo budou španělské noviny navždy otiskovat větší fotky Antonia Banderase.

A skutečně je vesměs úspěšná, i když občas jsem měla během projekce pocit, že jí dochází dech. Hlavně v momentech, kdy měl do hry vstoupit její pověstný šarm a charisma – k tomu mají válkou zkoušené italské herečky přece jen o něco blíže než v hollywoodské bublině žijící Cruzová. To vše je ale vlastně jen vedlejší, protože výsledkem je nezapomenutelná postava Raimundy. A nakolik je to zásluha Cruzové či Almodóvara, může být divákovi úplně jedno. Mne však z hereckého hlediska zaujala mnohem více Lola Due­ňasová. Její role Raimundiny sestry Soledad není zdaleka tak velkolepá; klidně mohla být jen další šedou myškou vedle zářící královny. Jenže Dueňasová ukazuje v mnoha situacích úžasný komický talent, do kterého zapojuje nejen roztomilou, nepitvořící se mimiku, ale i celé tělo ve stylu klasických grotesek. Její vystrašený rozhovor s duchem – matkou zavřenou v kufru auta či hulákání sestřina jména na pozdrav, aby se matka stihla schovat, patří ke komickým vrcholům filmu. Ostatně tohle lehce bláznivé rozpoložení vyhovuje nejlépe i Carmen Maurové (v roli matky), která si scény, v nichž je schovaná pod postelí či předstírá ruskou pomocnici, doslova užívá. Jako by od Pepi, Luci, Bom uplynulo jen pár dní, a ne přes dvacet let. Naopak momenty, v nichž ji Almodóvar tlačí do melodramatické polohy, jí příliš nesvědčí. Stejně jako nejmladší z hereckého obsazení Yohaně Cobové, jejíž postava dospívající dcery se i přes jednu mrtvolu na kontě nakonec stejně scvrkává do pasivní holčičky s mobilem v ruce. Jako by ji Almodóvar ještě nechtěl vpustit mezi své oblíbenkyně.

Kalkul i výpověď

Byla by však chyba mluvit o Volver jako o ryze hereckém díle. Almodóvar své herečky zbožňuje, a tak rozhodně nenechá na jejich bedrech celou tíhu filmu. Energii do nich vloženou jako by zase pro sebe odsával zpět. Svůj scenáristický post si vychutnává od úvodních originálních hřbitovních titulků až po ty závěrečné popartově barevné. Kochá se drobnými hříčkami: když sousedka v úvodu snímku několikrát dobrácky zmíní podobnost očí svého dědečka a Raimundiny dcery, nebo když vidíme v detailu Raimundu večer před manželovou smrtí pečlivě umývat nůž – budoucí vražednou zbraň. Podobně si Almodóvar dělá radost i častým použitím netradičních kamerových úhlů. Snad nejzajímavější nadhled se mu povedl při scéně pohřbu, kdy Soledad vchází do místnosti plné truchlících žen v černém a ty se k ní najednou začnou ze všech stran sbíhat, aby jí vyjádřily upřímnou soustrast.

Samozřejmě, že i ve Volver se místy nechává Almodóvar až příliš unést a ne vždy udrží rovnováhu mezi povrchním sentimentem a zamýšleným melodramatem. Občas například očividně kalkuluje s charismatem Cruzové: scéna jejího pěveckého flamenka, kterou mohou mnozí považovat za vrchol, působí dosti kýčovitě až uměle. Stejně tak i Almodóvarův pečlivý scénář místy ztrácí na síle. Je zajímavé, že se tak děje především v momentech, kdy do filmu vstupuje nějaký mužský příběh. Almodóvar zkrátka o ženách píše mnohem lépe, a tak v jeho provedení je i zakopávání mužské mrtvoly v lednici zdlouhavé a nudné. Stejně jako epizoda hádky s majitelem restaurace či totálně zpomalující a zbytečně velký prostor zabírající hostina filmařů – tady režiséra podezírám, že ji do filmu zařadil jen proto, aby si Cruzová mohla „strhujícně“ zazpívat onu flamenkovou píseň. Na­opak podobné epizodní odbočky o ženských hrdinkách jsou vždy překvapivě výborné. Za všechny bych jmenovala třeba cynický náhled do jedné reality show, kde se Almodóvar kysele vysmívá španělské zálibě v cizích bolestných osudech. Ostatně podobně na paškál si bere i další španělskou mediál­ní modlu, Canal+, placený program, který touží mít doma všichni Španělé, protože na něm vysílají fotbalové přenosy. Almodóvar své krajany dobře zná a je sympatické, že si před jejich nešvary nebere žádné servítky.

Poslední film Pedra Almodóvara Volver je v každém případě mnohem víc než jen výrazná Penélope Cruzová v hlavní roli, i když to tak z některých novinových článků nevypadá. I přes drobný kalkul ve stylizaci Cruzové do slavných italských hvězd není tento snímek vůbec tak chladný a vypočítavý jako předchozí Špatná výchova. Přestože se o ní Almodóvar tehdy vyjadřoval jako o svém nejautobiografičtějším díle, mám dojem, že Volver o něm v současnosti vypovídá mnohem více. Autor tu mluví o smrti, s níž má stále nesrovnané účty. Zároveň vypráví o ženách, které se musely na chvíli zastavit a vrátit do své minulosti, aby mohly konečně vidět věci trochu jinak a snad i lépe. To samé udělal ve svém životě Almodóvar, oprostil se od vzpomínek na své dospívání a vrátil se znovu k tématům, která ho zajímají tady a teď. Při práci na scénáři snímku Volver věděl moc dobře, o čem píše. A to nemůže filmu nikdy ublížit.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.