Znovuzrození Evropy z ducha měst

Většina dosavadních pokusů postihnout znovu­utváření Evropy po pádu železné opony se většinou nesla ve znamení dominantního post­socialistického velkovyprávění, na jehož pomyslném konci vystupovaly jako cíle „standardní západní demokracie“ a „standardní tržní hospodářství“, k němuž nezadržitelně směřuje porevoluční vývoj. Jestliže východoevropské reflexe ovládala představa o jednosměrném a vcelku bezproblémovém procesu pozápadnění, měli Západoevropané nezřídka sklon k psaní jakýchsi dějin odchylek, stavějíce do protikladu reálný vývoj v postsocialistických zemích a idealizovanou kontrastní fólii „Západu“. Oběma narativům byl přitom společný diktát představy o „správném vývoji“, jenž podle jednoho bude brzo dovršen, zatímco podle druhého bude ještě ztěžován četnými „deficity“. V posledních letech je nicméně stále zřetelněji slyšet volání po důsledné historizaci nedávno minulé minulosti, jež by neměla ústit ve vypravování určované imaginární, mimo dějiny stojící normou, nýbrž v příběh, který by namísto z perspektivy vytouženého výsledku byl vypravován z hlediska nejednoznačných počátků; příběh zohledňující každodenní jednání a myšlenkové obzory historických aktérů se vší jejich rozpolceností a nejistotou.

Karl Schlögel, profesor východoevropských dějin na Evropské univerzitě Viadrině ve Frankfurtu nad Odrou, se stranou normativního velkovyprávění pokouší přiblížit otázce přetváření a propojování Evropy po roce 1989 v knize Marjampole aneb návrat Evropy z ducha měst, jež sestává z esejů, fejetonů a zápisků z uplynulých pěti let. Klíčovým problémem Schlögelova líčení je přitom spojitost mezi proměnami měst a městské kultury ve střední a východní Evropě na jedné straně a znovu se utvářející evropskou identitou na straně druhé. V pozadí jeho úvah stojí otázka, zda je znovusjednocování Evropy současně procesem renesance urbánně-měšťanské společnosti, utlumené či zcela zničené diktaturami dvacátého století, jinými slovy, do jaké míry je měšťanská kultura hybatelem znovuzačleňování posttotalitního světa do Evropy.

Schlögel chce v prvé řadě vyprávět alternativní příběh evropské integrace. Jde mu o ty, kteří tvoří Evropu „zdola“ a kteří jsou pro skutečnou integraci vesměs důležitější než bruselská usnesení. S nadšením líčí každodenní praktiky a myšlenkové obzory těch, pro které Evropa není abstraktním pojmem či kusem papíru, nýbrž denním chlebem v boji o přežití. Příznačné pro činnost těchto „dělníků Evropy“ – řidičů kamionů, pendlerů, gastarbeitrů či studentů výměnných programů – přitom je, že místy jejich setkávání a utváření specifických komunikačních kódů jsou města. S pomocí pro historika neobvyklých pramenů, jako jsou například jízdní řády autobusové společnosti Eurolines, zachycuje Schlögel uzly nově vznikající evropské komunikační sítě, kterou tvoří trasy vedoucí třeba z Kyjeva do Neapole, z Berlína do Bukurešti či z Amsterdamu do Minska. Zkušenosti a praktiky vzešlé z těchto transnacionálních střetávání zakládají nové myšlenkové uspořádání prostoru, nové kognitivní mapy. Symbolem pro tento nový řád prostoru je Schlögelovi Marjampole, litevské městečko s největším autobazarem ve východní Evropě, v němž jsou denně překládány tisíce západoevropských automobilů.

Přes Schlögelův hold těmto „aktivistům pohybu vpřed“ se zdá, že lidé samotní nejsou v jeho příběhu hlavními nositeli evropského sbližování a proplétání. Čtenáře může až udivit, že Schlögel vidí hlavní hybnou sílu tohoto pohybu v poněkud jednorozměrně chápaném technickém pokroku, který střední a východní Evropu zachvacuje s vehemencí, jež v západní Evropě neměla obdoby: jako by toho, co na Západě vznikalo pozvolna v průběhu několika desetiletí – tedy rozvoje dálnic, vysokorychlostních železničních tratí, komunikací, nákupních středisek, hotelů – mělo být v postsocialistickém světě dosaženo během několika let. Ve všech těchto jevech Schlögel spatřuje činitele „pohybu vpřed“ a tím jako by se snažil vykoupit klasickou modernu z jejích hříchů spáchaných ve dvacátém století. Stinné stránky rozvoje masového automobilismu, letecké dopravy či hypermarketů zde nejsou na pořadu dne, a to i přesto, že Schlögel si je obecně ambivalencí technického pokroku v době klasické moderny dobře vědom – bez železniční sítě by nebylo ani evropské kultury přelomu století, avšak ani totální války a masových deportací.

Kontrastním pozadím Schlögelových úvah o dějinách přítomnosti je svět rozvinuté měšťanské kultury kolem roku 1900, jenž nadobro zanikl během „třicetileté války“ v letech 1914 až 1945. Schlögel nazývá tento proces urbicidou, městovraždou. Ta mohla proběhnout několika způsoby: vyhladověním (Leningrad); přeměnou města v ghetto či přestupní stanici do plynu (Lodž), vysídlením původního obyvatelstva, v jehož důsledku byly během vteřiny přervány staleté tradice a stejně tak rychle „vymyšleny“ tradice nové (Karlovy Vary), plánovitou demolicí (Varšava), militarizací, tedy přeměnou města ve vojenskou pevnost (Královec) a konečně úplnou hmotnou zkázou vybombardováním (Hamburk).

Ztělesnění měšťanské kultury spatřuje přitom Schlögel v secesní urbánní architektuře, během dvacátého století tolik vysmívané a nenáviděné, s jejími kavárnami, divadly, veřejnými lázněmi a muzei, tedy veskrze prostory měšťansko-občanské veřejnosti par excellence, v nichž se nejvelkolepěji odráží sebevědomí středoevropské buržoazie belle epoque. Nicméně navzdory tomuto vášnivému přiznání k secesní urbanitě není Schlögelova cesta po středovýchodní Evropě fin de siècle pouhým tesklivým inventářem ztrát. Sentimentální rádobystředoevropanství a laciná c. k. nostalgie, jež po roce 1989 zaplavily stránky českých, slovenských, maďarských a polských kulturních revuí, jsou Schlögelově perspektivě cizí. Podle něj tu jde stále o živoucí dějinný prostor, jenž je znovu a znovu naplňován novými příběhy jako neustále přepisovaný palimpsest. Vezměme si například osud honosných secesních staveb z přelomu století v ryze reálně­socialistickém prostředí – taková střetnutí nutně vyvolávají stále nové příběhy. Ať Fantovo pražské nádraží Františka Josefa, Gessnerova Sparkasse v Černovicích nebo Baumhornova Kavárna Lloyd v Temešváru, všechny jako by dále nesly pamět měšťanské Evropy. Schlögelovým cílem přitom není poučit, nýbrž navzdory urbicidám všeho druhu nadchnout (západoevropského) čtenáře pro cestu na východ, přesvědčit jej, že Lvov či Černovice nejsou jen mrtvým heslem z encyklopedie dějin literatury, nýbrž žijícím městem, že Brašov či Košice znovu získávají svou kdysi ztracenou národnostní rozmanitost a multikulturní nádech.

Po první městovražedné vlně za první světové války následuje nadechnutí měst a měšťanského živlu ve dvacátých letech, jež Schlögel pro změnu ztotožňuje s rozkvětem urbánní moderny. Zde povyšuje Brno na „hlavní město moderní středoevropské architektury“ a se zanícením se pouští do výkladu o brněnské „bílé moderně“, v němž samozřejmě nevynechává vilu Tugendhat, Zemanovu kavárnu či hotel Avion. Jistěže z ryze uměleckohistorického hlediska jsou Schlögelovy črty jen rudimentárním popisem; díky jejich citlivému vsazení do plastického příběhu středoevropských dějin dvacátého století však získávají hlubší historický rozměr. V jeho líčení brněnské moderny se tak zračí síla a elegance mladého Československa, u jehož zániku se ovšem autor nezastavuje, nýbrž pokračuje ve vypravování příběhu přes období obou diktatur až k nesnadnému úsilí o obnovu občanského života.

Pozoruhodné je, jak Schlögel ve svých úvahách o rozkvětu a úpadku středoevropského měšťanství zručně využívá polysémantičnosti německého pojmu Bürger, jenž zahrnuje aspekt politický, kulturní i sociálně třídní. Renesance veřejného městského prostoru je podle autora nezbytným předpokladem rozvoje občansko-politického života, posilujíc v pojmu Bürger významový aspekt citoyen (občanský). To se však současně neobejde, ať chceme nebo nechceme, bez obnovení buržoazie jako třídy s jejími sociokulturními distinkcemi.

Vcelku je ale Schlögelův pohled v době postmoderní zdrženlivosti vůči výdobytkům klasické moderny nebývale optimistický. Proto je na místě se s trochou skepse ptát, zda městovražda ve středovýchodní Evropě, přes nesporné oživení měšťanské kultury posledních let, nezanechala v myšlenkových obzorech a vzorcích jednání městského obyvatelstva přeci jen hlubší stopy. Například v souvislosti s tendencemi povenkovštění měst v období státněsocia­listických diktatur lze položit otázku, nakolik máme ještě dnes co do činění s pozoruhodnými hybridy urbánního a rurálního: nakolik je nově vznikající městská kultura poznamenána například praktikami českého chalupářství či východoněmeckého zahrádkářství, jež by sotva obstály v konfrontaci se Schlögelovou představou „nového měšťanství“. Nešlo totiž pouze o únik z reálněsocialistické šedi husákovského Československa a honeckerovské NDR, jak by napovídala zjednodušující představa „společenské smlouvy“ mezi společností a stranou. V útěku na chalupu, čundr či zahrádku šlo zároveň o podprahové oslabení městského světa a městského způsobu života, jež koneckonců mohlo mít s „režimem“ jen máloco společného.

Obecně vzato se v případě podobných „hybridů“ jedná o sociokulturní aspekty nejnovější fáze „transformace“ postsocialistických společností, probíhající ve znamení evropeizace a nové třídní diferenciace. V tomto světle podněcují Schlögelovy úvahy též k přemítání o tom, proč je měšťanský (urbánní, buržoazní) životní styl přes mnohonásobnou „urbi­cidu“ ve dvacátém století i dnes stále přitažlivým kulturním vzorem jak v západní, tak ve východní Evropě.

Autor je vědecký pracovník Centra pro soudobé dějiny v Postupimi.