V pražské Galerii Jiří Švestka si lze prohlédnout náročně zpracovaný projekt Mileny Dopitové, který představuje skladbu videoprojekcí, fotografií a objektů. Tento soubor s názvem Sixtysomething se týká generace lidí po šedesátce, tedy fenoménu stáří, identity, přirozenosti, ale i sociálních konvencí. Ptá se i na lidskou důstojnost a vůbec existenciální podmínky v poslední části života. Přesvědčivě ukazuje, že po zhruba deseti letech hravých videoetud se na české výtvarné scéně můžeme setkat s dospělou vizuální řečí nových médií, s takovým výrazem, který už dokáže zhodnotit výlučné možnosti této, u nás poměrně mladé invenční formy. Videoprojekce Mileny Dopitové zde zpřítomňuje vskutku bohatství pohledů na lidský život a hlavně na její vlastní příběh, který v několika obrazech začíná sekvencí ve Stromovce, tam, kde se na tanečním parketu plouží a posouvají páry v důchodovém věku.
Návštěvníci galerie se nejspíš zabývají otázkou, co asi vedlo Milenu Dopitovou a její sesterské dvojče, aby se nechaly nalíčit a pokusily se dobrovolně zestárnout. Kde vzaly odvahu ke svému pokusu posunout se věkem blíže ke smrti, aby předvedly reflexi dnešní společnosti, oceňující zvláště mládí, krásu modelek a tělesnou zdatnost sportovců. Za uměřenými úsměvy jejich tváří s vějířky umělých vrásek a prošedivělými parukami se na fotografiích pozvolna odvíjejí každodenní rituály staršího věku – procházka po městě a pití kávy, které vyústí do zvláštní projasněné scény, kde si dvě sestry jako kdysi sedají ke klavíru a melodie evergreenové písně o pláních zelených nechává vyznít dojetí, které zakoušíme při jejich tanci.
Z videoinstalace Mileny Dopitové k nám doléhá nečekaný příval emocí, prolnutý do nostalgie této deštivé scény a pomalého tance dvou sester, které na videoobraze krouží ve smyčce zastaveného, opakujícího se času. Překračují obzor přítomnosti, aby se mohly znovu setkat „jako prošedivělé šedesátky“ a tam někde, za horizontem lineárního času, směly vstoupit do magického kruhu. V něm, snad pouze v něm, mohou spolu prožít na prahu stáří slovy nesdělitelnou chvíli, kdy procítíme plnost života ve spolubytí.
To, co se ukazuje, však není jen kouzlo chvíle a místa, kde jsou obklopeny a zahrnuty přílivem citu, je to i jakési srozumění, že jenom v pomíjivé přítomnosti se otevírá přístup k tomu, abychom „tam někde“, za horizontem lineárního času, mohli vstoupit do kruhu a v něm směli provždy prožívat hřejivou blízkost sourozenců a své rodiny.
Napadají mě k tomu ještě i dva tak vznešené citáty, že jejich autory ani nemohu uvést: Prožijte pěkný život, budete mít hezké vzpomínky. Anebo věta, kterou říká jeden z největších spisovatelů 20. století o lásce: Všimněte si, jen ona nespěje ke svému cíli.
Autorka je historička umění.
Milena Dopitová – Sixtysomething.
Galerie Jiří Švestka, Praha, 7. 9. – 15. 10. 2005
Milena Dopitová – Sixtysomething.
Galerie Jiří Švestka, Praha, 7. 9. – 15. 10. 2005