Kosmická zátiší Jitky Svobodové

V klenutém a světlem prostoupeném prostoru Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem je k vidění výstava malířských prací Jitky Svobodové, profesorky pražské Akademie výtvarných umění. Soubor více než třiceti obrazů-pastelů včetně cyklu Oči (1995), několik kreseb a úchvatná odhmotněná prostorová práce Noc – Den (2004) shrnuje zhruba desetiletí práce této malířky. Název výstavy Obrácený pohled naznačuje introspektivní pohled meditace do nitra věcí, ale také podivnou zkušenost: namísto obrazu, jejž tvoří pohled vlastních očí obrácený směrem k horizontu, náhle spatříme z protisměru obraz, v němž jsou zraky věcí a světů upřeny k naší přítomnosti. Žasneme, že se dívají na nás, a snad jsme se dokonce právě teď ocitli v zorném poli, kde náš každodenní život sledují tisíceré oči tvorů a myriády hvězd.

Prostřednictvím svých kresebných obrazů zkoumá Jitka Svobodová předmětnou povahu současného světa, zejména to, co je doma a po ruce. Její pohled dokáže vyjmout tyto věci z jejich každodenní služebnosti stolování a přemístit běžně používané talíře, konvice, šálky a podšálky nebo lžíce do prostorových vztahů obrazu. Všechny ty zmíněné, důvěrně známé předměty však nenajdeme na „místech, kam patří“ a kde bychom je obvykle hledali. Nejsou na stole, v policích ani je nedrží nějaká ruka. Krouží v prostoru bez tíže po svých oběžných drahách a obrazy, které je „zachycují”, můžeme nejspíš považovat za kosmická zátiší. V jejich konceptuál­ním výrazu i v samotném tématu doznívají jak osudové largo desolato minulého století, tak i nezměrná melancholie jako vizuální ozvěna někdejší měšťanské kultury.

Věcný malířský rukopis Jitky Svobodové se vyznačuje silnou kresebnou složkou a škálou jemných pastelových valérů, jimiž modeluje elementární objemy věcí a formuje svou malířskou zkušenost jako osvobodivé ženské gesto, jako schránku pro dosud nepojmenované emoce. Gesto, umožňující v obraze katapultovat nejrůznější předměty do mnoha různých rovin skutečnosti. Překvapivé setkání s podobně osvobodivým, avšak poněkud znejisťujícím pocitem se mi přihodilo na letošním bienále v Benátkách, v úvodní pasáži koncepční mezinárodní přehlídky současného umění v hale Arsenale. Na velkém, oboustranném projekčním plátně v monumentálním prostoru bývalé loděnice probíhaly na videosmyčce dvě zhuštěné sekvence děje, který ukazoval další převratné významy tohoto gesta.

Mladá žena s jemnými rysy pokládá šálek kávy na samý okraj stolu a její loket, vedený podvědomím, pomalu a jakoby „bezděčně” posouvá hrnek s podšálkem na hranu, až dojde k pádu. Ve druhé sekvenci opět sledujeme tuto ženu, jak si s nervózním zaujetím prohlíží konvici, talíře s vzácným dekorem a také křehkou vázu, umístěné na vysokých soklech. Zatímco si je prohlíží, roztržitě se jich dotýká tak dlouho, až poslušné fyzikálních zákonů spadnou a roztříští se na podlaze. V tu chvíli si nejspíš každý vzpomene na symboliku známé básně o rozbité váze, ale i na svatební zvyk rozbíjet nádobu, protože střepy znamenají štěstí. Oba významy skládají nejednoznačný smysl této video­metafory. Na téma věci v extrémně nestabilním prostředí začala Jitka Svobodová pracovat zhruba před deseti lety a zpřítomnila je ve volném cyklu obrazů. Letos na bienále tvořilo toto téma aktuální podobenství, které mluví o citech dnešní ženy. Sled video­obrazů však umožňuje posunout jeho význam až k reflexi sociálního fenoménu a doslovuje téma i dimenzí personální destrukce.

Osobní, tedy zdánlivě nepatrná vzpoura, o níž mluví velké pastely Jitky Svobodové, ukazuje na prvotní smysl osvobodivého pohledu – na myšlenku spolubytí člověka a kosmu, ideu druhé poloviny 20. století. Avšak mladá asijská umělkyně ve spolupráci s prestižní evropskou galerií inscenuje na videu tuto osobní vzpouru radikálně; ačkoli se gesta ženy jeví jako nevinná hra, vyprávějí příběh dnešní ženy, která vskutku nelpí na tom, co dříve znamenalo základ výbavy. Její uspokojení, zdá se, definitivně přesahuje kdysi snad bezpečný rámec rodiny, který je v dnešní době už příliš svazující.

V obrazech Jitky Svobodové plynou věci ve fluidním prostředí, plynule se vynořují nad obzor, kde je uchopí a drží onen „obrácený pohled” tiché a laskavé pozornosti. Spatříme, že její obrazy odhalují jak věci v okamžiku před pádem, tak i nestabilitu vztahů, které je upevňují v realitě. Její klidný pohled sleduje nezaujatě hrnky a talíře, klouzající po běžícím pásu lineárního času, a smiřuje nás smrtelníky s tím, že nesmrtelnost je vyhrazena obrazům, tedy umění.

Povšimněme si také, že na jejích obrazech plují věci osamoceně v prázdnu a na okraji veškeré předmětnosti, stávají se zvláštním poselstvím nepřenosné zkušenosti. Její smysl ozřejmuje samo setkání s obrazem. Na prahu nového věku tyto obrazy sdělují závratnou zkušenost, že se věci jednou provždy vysmekly ze sítě vztahů mezi subjektem a objektem. Zkušenost umění, které odkrývá moc svobodné myšlenky v základu světa.

Autorka je historička umění.