Skořápky reality

Obyčejně býváte zařazován mezi postinternetové umělce. Myslíte, že tato kategorizace je nějak užitečná?

Upřímně řečeno, neznám nikoho, kdo by chtěl nosit nálepku postinternetového umělce. Myslím, že je to spíš módní, prázdný termín. Mně umění zkoumající samotné mé­dium nikdy nepřišlo příliš poutavé. Otázka „Co je to malba?“ pro mě nikdy nebyla příliš smysluplná. Médium je zkrátka prostředkem k vyřešení konkrétního problému – a tím to končí. Internet je očividně fascinující, protože je to nástroj, který je schopen pokrýt celý svět. Je rozprostřený, ale zakoušíme ho jen po malých kouscích. To se snaží uchopit či pochopit i spousta podprůměrných uměleckých děl. Internet považuji za něco z podstaty nejasného a nepotřebuji jeho přesnou definici.

Když jsem viděla vaše sochy poprvé, zdálo se mi, že pracujete s prázdnotou, která je jejich bytostnou součástí.

Ano, zaměřuju se na skořápky.

Včetně původního obsahu?

Svým způsobem. Momentálně mě zajímají prázdné. Ale když přemýšlím o ulitě, očividně uvažuji i nad tím, co v ní bylo. Moje sochy jsou v jistém smyslu pozůstatky tekutiny, která už je pryč. Ale zároveň o nich přemýšlím jako o něčem humorném, skoro vtipném.

Co si tedy myslíte o vytváření nového uměleckého objektu z věcí, jež už existují a mají i vlastní význam?

Materiál, který využívám, samozřejmě patří do určitého významového pole a může být i jistým návrhem předloženým publiku. Obecně se vztahuje k tekutosti, ať už se jedná o fyzické kapaliny nebo virtuální fluiditu. Zároveň se ale předměty, které používám, mění v něco jiného. A právě tento posun poutá mou pozornost – tato proměna a různé její aspekty, včetně toho emocionálního.

Když mluvíme o věcech, nabízí se úvaha o myšlenkách sociologa Bruno Latoura. Souhlasil byste s jeho postřehem, že věci představují v našem životě důležité aktéry, že na nás působí?

Četl jsem Latourovu knihu Nikdy jsme nebyli moderní [Nous n’avons jamais été modernes: Essai d’anthropologie symétrique, 1991 – pozn. JŠ] a zabýval jsem se jeho texty ve škole. Ale když tvořím, snažím se nevztahovat k žádné konkrétní teorii. Samozřejmě mě Latourova teorie sítí aktérů nějak ovlivňuje, ale moje tvorba na teoretické myšlení přímo neodkazuje. Navíc oblast informací, které mají nějaký vliv na umělcovu tvorbu, nemůžeme redukovat jen na teorii umění. V mém případě jsou podstatné třeba podněty z oblasti designu nebo marketingu. To všechno se podepisuje na výsledné formě. Můj zájem o informace, přesahující oblast „vysokého umění“ vede k tomu, že používám prvky grafického designu nebo módy, které na jedné straně pracují s inovativními technologiemi a na straně druhé s pocitem nostalgie.

Třeba právě teď jsem přímo posedlý povlečením s květinovým vzorem – takovým, které lidé znají od svých babiček. Já ho používám k vytvoření kontrastu. Myslím na svoji babičku, která dostala k Vánocům iPad a zároveň má doma spoustu velmi starých věcí, některé z nich ještě z předminulého století. Právě takové usazování přitahuje mou pozornost. Hledám různé vrstvy technologie, spíš než abych se zaměřoval jen na jednu jedinou. Často je výsledek fiktivní. Čítával jsem hodně manga a dystopické romány, které jsou pro mě hluboce spojeny s minulostí. Já můžu koneckonců mluvit pouze spekulativně a jen o tom, co je zakořeněné v evropské kultuře. Soustřeďuji se právě na tenhle fiktivní aspekt srážky historických časů, skoro bych řekl kronik, ale v tom řeckém smyslu, který v sobě obsahuje i chronos. Ačkoli to není jen řecké pojetí času, ale spíš čas sám jakožto jediná dimenze, která je lineární. Nebo ji alespoň jako takovou prožíváme. Zároveň ovšem nejsem docela přesvědčen, že pro nás čas skutečně lineární je. Spíš je to povrch, velmi těžko uchopitelný. Můžeme přece spekulovat o budoucnosti a současně se citově angažovat v minulosti. Určitě je tady nějaký nelineární prvek.

Co myslíte tím „citově se angažovat v minulosti“?

Mám na mysli angažovat se ve vlastní zkušenosti, nebo dokonce v takové, kterou člověk ani sám neprožil. Třeba vaši rodiče či příbuzní do vás mohou promítnout svoji zkušenost a skrze ni vás formovat. Ale tohle všechno se přece děje v přítomnosti.

Všechny vrstvy a úrovně, o kterých mluvíme, mi připomínají projekt Geography of Contamination, jehož jste se účastnil. Můžete ho trochu přiblížit?

Kurátorovali ho Lara McLean­Ferris, Alexander Scrimgeour a Vincent Honoré, který je ředitelem londýnské David Roberts Art Foundation – tam se výstava konala. Projekt byl zaměřen na problematiku informací. Ptali jsme se, co vlastně lidé chtějí od virtuálních praktik a jak to převést na hmotnou a materiálovou úroveň. Přivedlo nás to k přemýšlení o parazitování, oklamávání a rozdrobené, atomizované zkušenosti.

Dokázal byste divákům poskytnout návod, jak přistoupit k vaší práci?

Rozhodně mě zajímá, jak diváci vnímají moje sochy – jak na ně reagují a jak k nim přistupují. Otázky, jak dílo vzniklo, jaké materiály byly použity a tak dále, mohou recipientovi pomoci vytvořit si vlastní – třeba i fantazijní – interpretaci. Ale návod nabídnout nemůžu – bylo by ode mě příliš domýšlivé radit lidem, jak se mají dívat na umění.

Takže jde především o to, aby vaše sochy publikum skutečně zastihly, zasáhly?

Určitě. Je to spojené s otázkou, jak se v kultuře orientovat. Myslím, že se – podobně jako třeba Mike Kelley – docela vyznám v subkulturách. Dalo by se říct, že mě fascinuje strach.

Pro spoustu lidí je strašná třeba představa muzea.

To je pravda. Muzeum je tak trochu hřbitov.

Takže vlastně chystáte výstavu na hřbitově?

Je to místo, kam jde objekt umřít. A to je ­úplně v pořádku. Neumřu tam já. Ale věc, kterou jsem vytvořil, a věc je svým způsobem stejně mrtvá.