Samozřejmě se dalo čekat, že nová role Miloslava Kučery jako poradce ministra kultury Vítězslava Jandáka vyvolá nelibost. Předseda vlády Jiří Paroubek chce podle zpráv, které jsou při dokončování této úvahy k dispozici, ještě o onom jmenování se svým ministrem mluvit. Což je dobře, jinak zůstane záhadou, jejíž vysvětlení snad zná jen někdo, kdo je velmi blízko rozhodujícím centrům ČSSD. I když slova o komunistickém cenzorovi jsou přehnaná, těsně předlistopadová minulost Miloslava Kučery obskurní je. Muž, kterého jedni označují docela vážně za komunistického cenzora, zatímco jiní docela vážně za mediálního experta sociální demokracie, byl přitom podle všeho prostě aktivním účastníkem úředního okresního hemžení, podobným spíše učiteli občanské výchovy či lektorovi Socialistické akademie milujícímu vlastní důležitost.
Ta minulost by nemusela vadit nadmíru. Mnozí ji mají horší, a přitom dnes zaujímají postavení vlivnější. Navíc přísně vzato lidé s občanskou minulostí podle všech možných dnešních měřítek neposkvrněnou by počtem stačili na úctyhodné sdružení, ale demokratická politika je pro všechny. (Například působení Miloslava Kučery v parlamentu bylo – správně – výsledkem demokratických voleb.) Co vadí víc, je prostoduchý způsob, jakým poradce svou někdejší činnost reflektuje. Není nutné se poptávat v zákulisí, stačí si třeba najít v Britských listech ne tak starý rozhovor, který vedl Tomáš Pecina. Připomeňme, co Miloslav Kučera také řekl: „V přehrávkových komisích, které pamatuji a jichž jsem byl členem, nebyl nikdo z titulu toho, že by ho tam jmenoval nějaký stranický orgán, ale byla to odborná komise. Vždy tam byli tři čtyři muzikanti, jeden člověk, který byl přes texty, a na základě toho jsem skutečně – to nepopírám – recenzoval asi 600 písničkových textů. (…) Šest set jich bylo celkem, a zhruba dvě desítky byly záporné. (…) Někteří autoři za mnou chodili do školy, někteří dokonce i domů, protože je samotné to zajímalo a chtěli psát dobře. Mimochodem, my jsme se s nimi obvykle nedostávali do sporu kvůli ideologii, ale kvůli kvalitě, a ten zmíněný text, který uvádí Česká televize v pořadu Fakta, folkové skupiny Oboroh, to je opravdu text, se kterým jsem se nesmířil už tenkrát, a když si ho teď znovu přečtu a přečtu si k němu svůj posudek, nezměnil bych na něm ani písmenko. Já prostě s myšlenkovým vyzněním tohoto textu nesouhlasím. Zpívá se tam o tom, že ať člověk chce nebo nechce, ať dělá, co dělá, je příslušníkem tupého stáda – s tím jsem se nikdy nesmířil. Netvrdím, že jsem byl disident, ale vždy jsem se hlásil o své právo na slunci a byl jsem ochoten za ně bojovat. Mně je tahle filosofie z duše protivná a takový nihilismus nesnáším. (…) Ale já nechci říkat, že kdybych to nepřijal já, seděl by tam někdo jiný – to by bylo strašně laciné. Že já jsem zakázal – vidíte, už jsem sám použil ten termín – já jsem nedoporučil dvacet písniček, jiný na mém místě by jich nedoporučil dvě stě – vůbec ne! Ale, opakuji znova, kdybych nepřijal členství v této komisi a kdyby po mém vzoru ho nepřijali jiní a jiní a jiní, nic by to nezměnilo na faktu, že by tím pádem amatérští muzikanti neměli kde hrát, protože by neměli kvalifikační zkoušku.“
Každá věta by stála za rozbor a je možné, že téměř šestnáct let po Listopadu už by ten rozbor mohl být pro mladší čtenáře užitečný. Vždyť třeba věta „Někteří autoři za mnou chodili do školy, někteří dokonce i domů, protože je samotné to zajímalo a chtěli psát dobře.“ zní trapně, ale pravděpodobně – a co bez dobového kontextu s ní? Pro starší by byl ovšem takový rozbor mimořádně nudný, a tak si připomeňme jediné. Pro mnohé mladé lidi, kteří chtěli veřejně provozovat hudbu, ale i třeba divadlo, bylo setkání s přehrávkovou komisí (nepočítáme-li školu jako jeden z represivních nástrojů) prvním zklamáním z veřejného života a první zkouškou charakteru. Odmítnutí účastnit se ponižující procedury pak často vedlo k prvnímu setkání mladého člověka se Státní bezpečností. Jedna epizoda z minulosti mediálního experta je tedy trapná, ale mnohem trapnější je jeho dnešní obzor.
Ty, kteří si – podobně jako pisatel těchto řádků – nemyslí, že jeden dávný poklesek někoho definitivně vylučuje z práva působit v politice, by možná uspokojilo vysvětlení ministra Jandáka. Možná ministr ví, proč Miloslava Kučeru jako poradce potřebuje. Možná by aspoň ty smířlivější přesvědčil, že Miloslav Kučera je skutečný expert, nad jehož dávným pokleskem je třeba zamhouřit oči, tak jako v podobných situacích mhouřily oči v dějinách různé režimy demokratické i nedemokratické.
To vysvětlení by muselo být – či bude – zajímavé. Veřejnosti zatím vynikající intelektuální výkony poradcovy spíše unikaly, ale ministr má jistě důvod je od něj očekávat. Důvod k zájmu o služby Miloslava Kučery musí být závažný, jestliže kvůli němu ČSSD chce riskovat nevlídnost médií i vlivné části uměleckého a mediálního prostředí. Ta nelibost je zčásti rituální a je jedním z projevů selektivního antikomunismu, vyvolávaného podle potřeby. Antikomunismus například Mladé fronty Dnes bude mít – aspoň pro pamětníky – patrně navždycky jisté komické rysy, jako je má antikomunismus dejme tomu některých předlistopadových aktivistů Československé strany lidové, aktivistů takzvaných tvůrčích svazů apod. Na zvědavost po ministerském vysvětlení však máme stejně jako občané právo, koneckonců bez ohledu na svou vlastní minulost. Mají na ni právo i ta média, která sama sobě odpustí, pokud jde o minulost, víc, než kdy odpustí sociální demokracii.
Autor je polonista a překladatel.