Jsou věci naprosto nezbytné

Jednoduchý, veskrze monotónní postup jako by byl téměř spásonosný. Zbavuje scenáristu i režiséra břemene vytvořit jednolitý příběh, udržet jednu myšlenku. Netěkat, ale pokusit se soustředit, nerozptylovat, ale vtáhnout, bavit i fascinovat. A navíc je vlastně „vhodný“ pro zachycení fragmentární a složité současnosti. Podle něj jsou namícháni Knoflíkáři, které před nudou zachraňuje neotřelý svérázný mystifikující humor Petra Zelenky. Naklonovaní Samotáři spoléhají už jen na zapamatovatelnou a později citovatelnou hlášku (fenomén hlášky už ostatně došel tak daleko, že se vyhlašují soutěže o nejlepší z nich, aniž by byl konkrétní film v kinech). Jedna ruka netleská je filmové vetešnictví, nabubřelý nesmysl, jenž se totálně ztratil v posedlosti tvůrců stylovostí, trendy a lesklou nápodobou bez smyslu a možná i snažením o povedený žánrový film. Blízko nebe otevřeně přiznává své aspirace na minimálně evropský film, ale to z něj nesejme upachtěnost provinčního kopírování a neumětelského násilného figurkaření. Obdobný narativní postup si zvolilo i elitní duo českého filmu Jan Hřebejk – Petr Jarchovský v Horem pádem, přestože jejich film je v konkurenci předchozích díky schopnosti scenáristy trochu jiná liga. Na pomyslném černém konci tohohle pohřebního výčtu, kdy už se blížíme kine­matografickému peklu, by mohly klidně být proklínané, právem vysmívané, leč navštěvované Kameňáky Zdeňka Trošky. Všech­ny tři jeho díly rovněž sázejí na epizodický princip, který má zaručit spád, jen víc nadrobno a posunutý ad absurdum. Po lákavé cestě se ostatně nejnověji vydal do filmové Mekky Petr Vachler s filmem Doblba!. Snímek tak vlastně, aniž by chtěl, pojmenovává částečně situaci českého filmu.

Poměrně obšírné intro, jež je ale vzhledem ke složitosti tématu v podstatě jen rychlým načrtnutím jednoho z možných pohledů na současný český film, vede k novému počinu dvojice Vladimír Morávek – Jan Budař Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště.

Já su z Brna. A já zase z Prahy

Divadelní režisér Morávek a jeho hlavní tvůrčí partner i herec hlavních rolí totiž společně loni debutovali filmem Nuda v Brně. Znovu povídkovým, na konci zapleteným. U jejich oceňované a obecně nadšeně přijímané prvotiny se potvrdilo, že u povídkové metody záleží v podstatě jen na tom, jak humorné jednotlivé postavy jsou, jak jsou zvláštní jejich kabaretní výstupy (proto totální selhání a trapnost v případě Jedna ruka netleská, jež si prostě spletlo vtip s vyšinutostí). Část nadšení pramenila z faktu nového impulsu, kdy najednou v Brně vznikla mírně absurdní černobílá protiváha k proklamovanému vyleštěnému glamouru „zlaté pražské mládeže“. Morávek „brněnské“ centrum vymezil i vůči protežovanému „pražskému hereckému kroužku“ (Geislerová, Vilhelmová, Macháček...) systematickým obsazováním divadelních herců, s nimiž spolupracuje (Budař, Tomicová, Peková...). Potenciální filmové ohnisko dlouho doutnalo, přiživováno tajemstvím opředenou kampaní k druhému filmu této tvůrčí dvojice, doplněné opět produkční podporou Čestmíra Kopeckého. Morávek s Budařem se ve svém druhém snímku naštěstí rozhodli obětovat dostupnost a lákavost povídky ve prospěch slastné celistvosti jednoho silného (nebo alespoň silnějšího) příběhu, navíc odvyprávěného celkem elegantně vrstvením natáčení uvnitř natáčení uvnitř natáčení. Jsou sebevědomější, zkušenější a sehranější a díky tomu, že se oproti starosvětsky roztomilé vlídnosti debutu rozhodli být štiplavě aktuální, je jejich druhý film také zajímavější.

Podobnosti čistě náhodné

Josef Mareš (frontman kapely Kryštof Richard Krajčo) a Václav Hrubeš (Jan Budař) jsou velmi nesourodá dvojice se jmény dvou známých moderátorů. Je to shoda čistě náhodná, jak tvrdí tvůrci, a jen čistě náhodou přesně odpovídá vnitřním principům poetiky a komiky, na níž je film vystavěný. Napovídá cosi o tom, že oba dva by chtěli být celebritami, ale nikdy se jimi nestanou. Krajčův Mareš je – podobně jako Standa Pichlík v Nudě v Brně, kterého hrál právě Budař – lehce zaostalý dobrák bez práce, čekající na svůj první sexuální zážitek. Chtěl by být psychologem u letectva nebo uměleckým maskérem. Vzhlíží ke svému nejlepšímu kamarádovi Hrubešovi. Budařův Hrubeš je sebevědomý, drzý, zkušený i bezohledný. Pracuje jako revizor, na Praze 5 měl loni nejvyšší dopadovost, nesnáší se s despotickým otcem a občas tyranizuje svého nejlepšího přítele Mareše. Má ho rád, ale nikdy by to nepřiznal. Skutečně raritně nesymetrická dvojice, kolem níž začne filmový štáb v čele se zkrachovalým slovenským režisérem Robertem Karpattim (jenž po natočení „Otevírání hypermarketu na louce“ musel opustit Bratislavu) roztáčet prapodivnou hru: Hrubeše filmaři zneužijí jako objekt nového reality projektu a postupně ho přesvědčí, že je vyvoleným, vtělením tibetského dalajlamy. Hru, která se neobejde bez následků.

Normálně reálně

Mareš a Hrubeš (bydlící společně v polorozpadlém domě po Marešově babičce) jsou vlastně velmi čitelnými symboly, jež mohou někomu připadat až příliš prvoplánové a přehnané, nicméně fungují. První je nositelem nostalgie po „starém“, pomalém světě, kde jemné a jednoduché melodie písní Hany Zagorové nesly prostá a přímočará sdělení, plná nezastíraně vyjádřených pocitů. V éře neúprosné soutěživosti a zákona okovaných ostrých loktů si může věčný snílek s mizernou budoucností maximálně s Hankou prozpěvovat „je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné, je naprosto nezbytné, abych byl šťastný“. Hrubeš je naproti tomu zosobněním diktátu doby: asertivní, cílevědomý, vytrvalý, přidrzlý, nic si nenechá líbit. Ve své samolibosti si ani nevšimne, že ho neobklopuje aura svatosti, ale poměrně cynické pohledy jemu podobných lidí, jen aktuálně s trochu větší mocí a menšími skrupulemi.

Morávkův „lehkovážně vážný“ film je po dlouhé době snímkem, který inteligentně a nečekaně odvážně i odvázaně komentuje současnost, aniž by byl patetický a neobratný. Jeho základní strategií je sebezpochybnění ve smyslu: je to poselství, nebo „jen“ vtip?

Morávek s Budařem (je zřetelné, pro koho byl psán scénář) využili k rozehrání jemně kritické tragikomedie dvou impulsů: filmu Český sen a kdesi spatřeného loučení dvou starších mužů, kteří jen s obtížemi dokázali vyjádřit své vzájemné city ze strachu, aby na ně nebylo pohlíženo jako na homosexuá­ly. Vznikl tak snímek o hodnotě citu, bezohlednosti, povrchnosti, nesmyslných idolů, šíleného kolotoče výroby celebrit a pseudocelebrit, pravidel showbyznysu, pochybné síly médií, tvrdosti, nepokory, sebezalíbení, rozplývání kdysi platných hodnot a nástupu nových.

Přátelství ústředního dua, rozehrávané i kolem celkem standardních výjevů sexuálního zasvěcování a Hrubešových hádek s rodiči (Miroslav Donutil a Iva Janžurová), je podkladem pro vyslovení určitého jasného názoru. Vyjádření postoje, který tvůrci filmem zaujímají k těkavosti doby, ovládané iluzí, že je možné cokoliv bez následků. V tom je film na české novodobé poměry nezvykle politický. Snaží se mít zřetelný názor a neschovávat ho za vtípky. Naopak humor použít k podpoře svých argumentů, ať už si o nich samozřejmě myslíme cokoliv. Je komentářem k současným trendům a stavu společnosti, aniž by mentoroval či škarohlídsky vzdychal a povýšeně ukazoval. Soudržnosti filmu pomáhá Morávkova zkušenější režie. Jen čas od času se chytí do pasti své osobní investice do filmu, kdy některé obrazy (neustálé přelety letadla a prostřihy na něj, závěrečná věta Stelly Zázvorkové) znamenají mnoho pro něj osobně, protože vychází z nějakého osobního zážitku, ale pro film představují jen zbytečné zpomalení.

Hurá, popkultura!

Nejzábavnější je na snímku způsob vytváření jeho stylu. Pro ukotvení v snadno rozpoznatelné české současnosti i pro stavbu vtipu přišli Morávek s Budařem s jednoduchou, ale maximálně účinnou metodou vytěžování společné popkulturní paměti národa. Vsadili na ty nejviditelnější a snadno rozpoznatelné značky na sémantické mapě. Kamarádi do deště, ve filmu vygradovaní doslovností okřídlené průpovídky, Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi (oba se měli údajně ve filmu objevit, ale nakonec odmítli), hity i tvář Hanky Zagorové, Český sen, Petr Čtvrtníček, do jehož hereckého i moderátorského projevu se zkušeně stylizuje Budař... Využívají oblíbenou metodu odkazů, intertextuality, kterou se jim podařilo dostat na novou úroveň originality ve třetí třetině filmu a v jeho samotném závěru. Ve filmu se mihnou hvězdy českého showbyznysu, shodí se (donchuanský Karel Gott, záchvěv pohrdavého výrazu na tváři Michaela Kocába při písni Hany Zagorové) i sami sebe zpropagují. Velkolepý podvod, graciézně zorganizovaný jako Hrubešova pomsta a zároveň vyslovení nikdy nevyslovených citů. Hvězdnou seancí ve smuteční síni končí panoptikum doby. Chytré, vtipné (veskrze) svižné, (veskrze) originální, místy dadaisticky hravé. A navíc přes odlehčený tón, veškerou možnou nadsázku i tezovitost při vytváření postav, autentické, co se týká výpovědi o době, kterou žijeme. Překvapivě mnohem víc než „pseudo­syrové“ Štěstí Bohdana Slámy, přestože asi cenu v Rotterdamu nezíská.

Autorka je filmová a mediální publicistka.