Kdy vznikl nápad sestavit knihu Neznámé Bělorusko?
Ten nápad již dávno visel ve vzduchu. Byli jsme si vědomi toho, že na Západě, ale i v Rusku panuje jen velmi malé povědomí o tom, co je to Bělorusko, kdo jsou Bělorusové, jaká je běloruská kultura. Po roce 1991 bohužel zájem o běloruskou národní kulturu opadl a možnosti šířit o ní informace byly prakticky nulové. Asi před půldruhým rokem jsme připadli na myšlenku sestavit tuto knihu. V té době se podobným záměrem zaobíral i Fond Za novuju Biełaruś, což je nadace se sídlem v Moskvě, kterou svého času založil bývalý ministr zemědělství a později Lukašenkův politický vězeň Vasilij Leonov. My jsme vypracovali osnovu, předložili jsme své vidění věci, a když je nadace přijala, vznik knihy finančně podpořila. Je třeba také poděkovat Člověku v tísni, díky jehož úsilí a péči vyšla kniha v Česku.
Vyšla do té doby již v nějaké jiné zemi?
České vydání je první. Ale už je připraven ruský překlad a nyní probíhají redaktorské práce. V Rusku by měla vyjít zhruba během dvou měsíců.
Bělorusky, předpokládám, nevyšla.
Nevyšla, ale doufáme, že vyjde. Některé kapitoly byly publikovány v nezávislém časopise Arché.
Je nebezpečné publikovat v Bělorusku texty, které jsou nějakým způsobem kritické vůči panujícímu režimu?
Situace se v poslední době začala měnit k horšímu. Lukašenko má pochopitelně plně pod kontrolou všechna státní média, televizi, rozhlas, noviny. A právě ta ovlivňují veřejné mínění – například 70 procent Bělorusů získává informace z televize. Nezávislé tiskoviny proto režim nepovažuje za nějakou vážnou hrozbu. Má možnost zajistit, aby je četlo co nejméně lidí. Například časopis Arché byl fakticky vyřazen ze všech státních prodejen.
Co to znamená?
U nás má stát monopol na šíření veškerých publikací. Takže nepohodlným nezávislým tiskovinám stačí vzít možnost distribuce do prodejen a novinových stánků.
A nějaké kroky proti nepohodlným autorům režim podniká?
Několik lidí zavřeli do vězení za to, že údajně ve svých dílech urazili prezidenta Lukašenka. Ale nevidím žádný důvod, proč by měl být obsah naší knihy považován za jeho urážku.
Důvod se ale vždycky najde, ne?
Kdo chce, důvod si najde, ale my nemáme strach.
Máte v Bělorusku nějaké možnosti, jak publikovat to, co se neshoduje se státní ideologií?
Určité možnosti máme. Knihu lze vydat „nelegálně“ a šířit ji vlastními cestami. A to funguje.
Jak se taková „nelegální kniha“ vydává?
Zažádáte o grant, dejme tomu u Open Society Fund, a z toho grantu pak knihu vydáte, buď v Bělorusku nebo v zahraničí.
To je docela běžný postup i u nás. Co je na tom nelegálního?
U nás má veškeré finanční toky ze zahraničí pod kontrolou prezident. Takže když chcete získat nějaký zahraniční grant, musíte předstoupit před zvláštní komisi, spadající pod prezidentskou administraci, která rozhodne, zda ten grant potřebujete, nebo ne. Pokud tedy chcete vydat nezávislou knihu, musíte pochopitelně tuto komisi obejít. A proto je vlastně vaše vydání „nelegální“.
Jak se pak tato „nelegální literatura“ distribuuje?
Tyto knihy se samozřejmě neprodávají v knihkupectvích, ale například na různých „setkáních se čtenáři“, která se organizují po celé zemi, nebo prostřednictvím internetu. Spolupracujeme s několika nezávislými distributory, kteří tímto způsobem rozšiřují naše knihy a jiné „nelegální“ tiskoviny.
Nehrozí jim za to vězení?
K zatčení distributora zatím nedošlo, ale již několikrát byly zkonfiskovány celé náklady. Většinou se to týká novin, které se tisknou v zahraničí, a při převozu do Běloruska může být celý náklad zabaven. Noviny se tak nedostanou ke čtenářům a ušlý zisk jim nikdo nevrátí.
Dá se v tomto případě hovořit o cenzuře, když i takzvaní spisovatelé na indexu mohou publikovat, byť s potížemi a „nelegálně“?
Cenzura panuje ve státních institucích. V běloruské televizi nebo v rozhlase se nesetkáte s historikem Arlovem, filosofem Akudovičem ani se mnou. Takový Arlov už mnoho let nevydává své knihy ve státních nakladatelstvích. A to se týká i některých dalších spisovatelů. Pokud třeba daného člověka v nakladatelství neznají, tak ho raději netisknou.
Problémy s vydáváním svých knih ve státních nakladatelstvích měl i „klasik běloruské literatury“ Vasil Bykav. Jak a kde vycházejí jeho knihy dnes?
Vůči Vasilu Bykavovi přetrvává ze strany oficiální moci stejný vztah, jaký panoval za jeho života. Takže i jeho knihy se musí vydávat a distribuovat nelegálně. Nedávno například vyšel menší soubor Bykavových próz. Kniha se tiskla v Rusku a odtud byla přivezena do Běloruska. Ve státních prodejnách se pochopitelně neobjevila, a tak se rozdávala bezplatně na různých literárních setkáních apod.
Je o „nelegální“ knihy v Bělorusku zájem?
Víte, u nás lidé mají co jíst, mají kde bydlet, mohou si koupit i auto. Ale knihy patří už do jiné kategorie výdajů a lidé často raději peníze ušetří, než by je utratili za knihu. Proto se také poslední dobou neustále snižují náklady. Dříve mohla kniha vyjít třeba ve stotisícovém nákladu a prodala se, dnes si takovou situaci již nelze představit. „Nelegální“ knihy navíc mají nevýhodu, že se nedostanou do sítě státních knihkupectví a může si je koupit jen velmi omezená a uzavřená skupina čtenářů.
Příští rok se budou v Bělorusku konat prezidentské volby. Nedá se očekávat, že by Lukašenko ve vztahu k tištěnému slovu nyní trochu „povolil šrouby“ a o to víc je pak v případě svého vítězství utáhl?
Myslím, že to bude právě naopak. Například v průběhu posledních měsíců zaniklo několik nezávislých médií. Zcela nedávno, 1. října, už nevyšel poslední nezávislý deník Narodnaja volja. Zbavili ho možnosti distribuce ve státní síti. Dalším vlivným nezávislým novinám, BDG, byla v září udělena pokuta ve výši několika desítek tisíc dolarů. BDG už dávno nevychází ve státní síti. Nátlak na nezávislá vydání zesiluje.
Má opozice vůbec šanci ve volbách uspět a Lukašenka porazit?
Především je pozitivní to, že se opozici podařilo vybrat jediného společného kandidáta. Tím je Alaksandr Milinkievič. Samozřejmě bude velice důležité, zda a nakolik budou pro Milinkieviče pracovat i ti lidé, kteří hlasovali pro kandidáta Anatola Labiedzku. Ten dostal jen o osm hlasů méně než Milinkievič.
Opozice měla společného kandidáta již před čtyřmi lety. A skončilo to fiaskem. V čem je letošní kandidát jiný?
Srovnání posledního opozičního kandidáta Hančaryka s Milinkievičem nevyznívá v Hančarykův prospěch. Hančaryk patřil k bývalé sovětské nomenklatuře a tehdejší kompromisní volba způsobila, že značná část lidí ve svém nadšení výrazně ochladla. Volební kampaň pak zákonitě skončila neúspěchem. Mne samotného přestaly volby zajímat v okamžiku, kdy bylo jasné, že proti Lukašenkovi půjde Hančaryk. Dnes je situace úplně jiná, především v tom, že na volbě společného kandidáta se podíleli řadoví členové stran po celé zemi. Takže ta volba byla skutečně demokratická a ukázalo se, že lidé mají o věc zájem a jsou ochotni pro ni pracovat.
Neznamená ale účast ve volbách legitimizaci Lukašenkova režimu a uznání jeho práva kandidovat potřetí v řadě?
Problém je v tom, že v Bělorusku je prakticky nemožné zorganizovat bojkot. Veškeré snahy bojkotovat volby, ke kterým došlo v minulosti, skončily naprostým nezdarem. Běloruské společnosti zkrátka chybí potřebná solidarita. Volby by nakonec byly vyhlášeny za platné, i kdyby k nim většina lidí nepřišla a režim by prohlásil, že byl Lukašenko zvolen většinou obyvatelstva. Bělorusové žijí v jakési vnitřní izolaci. Neexistuje zde komunikace mezi jednotlivými vrstvami společnosti. To je důsledek promyšlené politiky státní moci, která jakoukoli komunikaci cíleně rozbíjí.
Jakou roli může při volbách sehrát Putinovo Rusko?
Putin výsledky voleb nijak zásadně neovlivní. Nedokážu si představit, že by podpořil opozičního kandidáta. Putin jako politická figura je Lukašenko v menších rozměrech. To si málokdo uvědomuje. V Rusku se aplikují tytéž metody, které už jsou prověřené a odzkoušené v Bělorusku. Myslím si, že po celou dobu, co je Lukašenko u moci, Rusko jeho režim přímo či nepřímo podporovalo. Na mezinárodní úrovni naopak nikdy nepodpořilo iniciativy ve prospěch demokratických sil ani rezoluce k porušování lidských práv v Bělorusku.
Pokud Milinkievič ve volbách zvítězí, nedojde znovu ve společnosti k rozkolu?
Největší hrozbou není podle mne rozkol mezi politiky – k tomu dojde vždycky, podívejte se na Ukrajinu. Horší je stav běloruské ekonomiky, která je zcela závislá na Rusku a jeho politické pozici. A já si nedovedu představit, že by Milinkievič v případě svého vítězství našel společnou řeč s Putinem. Myslím, že nový prezident se bude potýkat s velkými ekonomickými problémy. Může dojít ke zvýšení cen za potraviny, bydlení a služby, což může vyvolat zklamání společnosti.
Aleś Ancipienka (1953) vystudoval lingvistiku v Minsku a doktorskou práci obhájil v Ústavu filosofie a práva Běloruské akademie věd. V současné době je vedoucím Běloruského kolegia, nevládního vědeckého a vzdělávacího centra. Spolu s Valancinem Akudovičem uspořádal sborník statí Neznámé Bělorusko, jehož český překlad vyšel minulý měsíc v nakladatelství Dokořán. Zúčastnil se pražské konference Forum 2000.