klášter, při němž vznikla obec, jejíž název byl lidovou zkomoleninou blankytné brány apoštolů (německy pořád ještě vznešený Postelberg, česky pak už vysloveně plebejské Postoloprty, za jejichž makarónský překlad z latiny by se nemusel stydět ani sluha Pustrpalk ze staročeského Mastičkáře). V Lounech šlo o scénické čtení – prvou část několikadílného projektu Perzekuce.cz, který s občanským sdružením Mezery připravuje Miroslav Bambušek, duše celé bohulibé akce. Několik herců četlo několik hodin vybrané pasáže stenografického zápisu z jednání parlamentní vyšetřovací komise bezpečnostního výboru Národního shromáždění, jež tu ve dnech 30. a 31. července 1947 vyšetřovala jeden z nejhrůznějších poválečných masakrů na bývalých československých občanech německé národnosti: masové hroby v Postoloprtech a okolí, které byly úředně otevřeny ještě téhož roku, vydaly nakonec strašné číslo bezmála osmi stovek bez soudu zastřelených a zahrabaných obětí, vesměs mužského pohlaví.
Spravedlnost po česku
Parlamentní vyšetřovací komise – jako snad všechny parlamentní vyšetřovací komise na světě – neměla za úkol hledat spravedlnost a najít viníky, ale využít věc politicky a zahrát ji do autu. „Jde nám o to, abychom na okrese udělali klid, aby nikdo nemohl být podezírán z toho, že popravoval z důvodů nízkých a nečestných,“ řekl v závěrečné rozpravě sociálnědemokratický poslanec Kácl. A jeho komunistický kolega Kokeš projevil ve finále obavy, zda „by bylo taktické, abychom ventilovali veřejně otázku, ze které zahraničí dělá velkou kampaň proti ČSR, proti naší národní revoluci. Němci v západních zónách se snaží shromáždit kdejakou maličkost (sic!), aby ji mohli použít… Myslím, že jedině správné je, aby politické strany přišly s určitými věcmi, které by se prošetřily, a v tajné poradě rozhodneme, v jaké formě bude věc likvidována. Učiníme opatření, abychom z věci vyšli se ctí, abychom mohli ukázat, že zde nebylo barbarství, ale na druhé straně, abychom pomohli k uklidnění zdejších poměrů.“ Příznačně se komise zaštiťuje nemravným „vyviňujícím“ zákonem pro válečné i poválečné činy na Němcích, pokud byly motivovány „spravedlivou odplatou“ (zákonem č. 115/1946 Sb.): „Můj názor je ten, že na to, co se odehrálo v Postoloprtech, se vztahuje ustanovení zákona č. 115“ (dr. Kokeš). Přesto však se předsedovi komise, lidoveckému poslanci Bunžovi (jednomu z těch, jimž se vzápětí komunistický režim pomstil), do závěrů podařilo vpravit alespoň doporučení, „zda by nebylo účelné, aby mrtvoly byly exhumovány“. Rozpor mezi tímto kocourkovským hledáním (pseudo)spravedlnosti a závěrečnou strohou mluvou čísel zastřelených a posléze exhumovaných (mezi nimi i nezletilých chlapců či kněze) byl během scénického čtení stále zřejmější. Stejně jako fakt, že postoloprtskou tragédii, jež začala rozkazem „vyčistit žatecký prostor od Němců“ s podotknutím, že „čím méně jich dojde na hranice, tím méně bude mít republika nepřátel“ (generál Španiel), nemá na svědomí nějaká anonymní luza či pochopitelná poválečná anarchie, jež zvedla příslovečná „stavidla nenávisti“, ale že šlo o promyšlenou, shora řízenou akci uniformovaných příslušníků armády, jimž pouze ve špinavé práci ochotně sekundovali někteří „místní“ (policista Bohumil Marek aj.). „K dispozici jsem dostal skupinu, byly tu tři obrněné vlaky, s nadporučíkem Zichou (krycí jméno Petrov – pozn. V. J.) jsem požádal o součinnost velitele místní posádky v Žatci, četnictvo, policii a myslím, že k dispozici byla i jezdecká eskadra“ (kapitán Vojtěch Černý). Po soustředění Němců na žateckém náměstí (už zde došlo k prvním vraždám) byli muži odvezeni do prostoru Postoloprt a Levonic, kde došlo k jednotlivým masakrům (ty nejhorší se odehrály před místní školou a v blízké levonické bažantnici: ani jedno z těchto míst, jež jsme jako účastníci akce navštívili, není dodnes pietně upraveno, žádná cedulka, nápis, křížek apod. Kopřivy a plevel, jimiž jsou dodnes pokryta, jsou výmluvným sémiotickým znakem našeho alibismu, stejně jako celé to kocourkovské poválečné vyšetřování. Slovní plevel aktérů krvavého příběhu (Jan Zicha-Petrov, poručík Jan Čupka, Bohuslav Marek aj.), zatloukání, svádění všeho na blíže nespecifikovaný, obecný rozkaz k „vyčištění prostoru“, to celé, jen jaksi v malých českých „mastičkářských“ rozměrech, velmi nápadně připomínalo poválečné výpovědi „nevinných“ funkcionářů nacistického válečného aparátu…
Objev prostoru
Když ne Nobelovu, tak jistě alespoň Radokovu cenu by měl Miroslav Bambušek dostat za to, do jakého prostoru vměstnal se svými spolupracovníky (režie David Czesany, scéna Petr Matásek, hudba Vladimír Franz) tentokrát nikoli dokumentární, nýbrž hrané zpracování tématu (ostatně hra Porta Apostolorum už Radokovu cenu v kategorii původních her získala). Prostor bývalé slévárny hliníku se nalézá v Holešovicích v Přístavní ulici 22 a jmenuje se La Fabrika. Sotva vejdete nevábnými dveřmi do tohoto surového, oprýskaného, umaštěného, zaprášeného a vybydleného industriálního prostředí, pochopíte, že tady nebude třeba k temnému příběhu scénicky moc co dodávat. A skutečně: „krutá hra o věcech, o kterých nikdo nechce raději nic slyšet“ neboli „poválečný večírek v jednom pohraničním městě – noční účtování s jednou váženou německou rodinou“ rozehraje tento prostor nevídaným a neslýchaným způsobem: překvapí vás snad jedině reálný, ze všech stran zprohýbaný, válkou poznamenaný automobil, který na chvíli slévárnu zamoří příšerným randálem a smogem a ve tmě na vás začne zlověstně šilhat vykloubenými reflektory. Jinak všechno, špinavé stěny, hromada písku, staré vyřazené pneumatiky, na něž jsou postupně jako odpad dějin odkládány mrtvoly obětí, jeřábová kabina na visutých kolejnicích, polorozbitá, hororově nasvícená tlustá tovární okna – to všechno organicky vyrůstá právě z tohoto drsného prostoru. Inscenátoři s vydatnou pomocí herců (mj. Rudolf Stärz jako hlava rodiny, továrník Otto; Marie Spurná jako radostná i bolestiplná matka Maria, Miloslav Mejzlík jako jejich hlavní protihráč – Starosta, Jindřiška Křivánková jako Káti, další z obětí) rozehráli, nasvítili a „vyloupli“ z šera fabriky každičký detail, hrají nejen u stropu, ale i pod pódiem, doslova pár centimetrů pod vaším zadkem (hulvátské ataky Pavla, agresivního českého „skina“ tohoto příběhu). Nehrají se tentokrát dokumentární „velké“ dějiny, hrají se malé a nejmenší dějiny, nevinný mejdan jedné rodiny koncem války – oslava narozenin mladého Fritze (tragického Romea tohoto příběhu, jehož Julií je Káti a Tybaltem Pavel). Na mejdan se dostaví, vrátiv se právě i s pokyny z hlavního města, nesnesitelně bodrý místní funkcionář, Starosta. Hraje si s rodinkou jako kočka s myší a dokonce ještě svede Marii. Kdepak, nikdo vás odtud nevyhodí, přátelsky utěšuje německy mluvící rodinku, mám pro vás naopak překvapení: pojedete do lázní! (I nacisté, jak známo, oznamovali Židům plynové komory touto cynickou metaforou.) Zbytek už známe – z prvého dílu projektu. Vraždící bestií – opět nešlo o náhodu – je tu nakonec i bývalý esesák (snad jen to vytetované předloktí nebylo právě pro tuto identifikaci zvoleno šťastně). Vizuálně strhující inscenaci bych snad vytkl jedině zbytečné potlačení probleskujících historizujících reálií a orientujících identifikačních znaků jednotlivých postav. Od počátku mnohdy tápeme, kdo jsou Češi a kdo Němci.
P. S. V La Fabrice se hraje ještě 20. a 22. října, první „dokumentární“ díl projektu bude – spolu s dílem věnovaným brněnskému Pochodu smrti – uveden v listopadu v rámci pražského festivalu německého divadla.
Autor je teatrolog a publicista.