Vlastně bych měl s Martinou Černou a její kritikou stavu divadelní vědy (nejen) na FF UK souhlasit. Také já nelibě nesu (desítky let) zastydlou postnejedlovskou podobu české teatrologie, izolovanou od okolního světa nejen teritoriálně, ale oborově, neschopnou myslet kontextuálně a interdisciplinárně. Též mně vadí uzavřený, pozitivistický a do sebe zavinulý způsob myšlení, metodologicky uvízlý v 19. století a ignorující přesahový charakter dnešního (nejen) uměnovědného poznání. Dokonce jsem před deseti lety s přáním bořit tuto obrozeneckou stavbu bezkontextového vršení poznatků, uplácanou zhusta bývalými marxisty, na KDV nastoupil. Proto vedu pravidelné semináře mediální kritiky (bohužel v nich vídám víc posluchačů z jiných oborů než z mateřské katedry), přednáším „mezní“, přesahová témata (Faustovský mýtus, Divadlo v mediálním prostoru, Svět Jana Švankmajera). Celkem 2x jsem se pokusil o kontextový výklad dějin českého divadla 1945–89 (poprvé roku 1995, podruhé radikálněji v roce 2006). Mnohé motivy rebelie tedy chápu – byť někteří z „revoltujících mladých“ mají blíže ke čtyřicítce než ke třicítce – leč s dvěma debatními nectnostmi M. Černé se ztotožnit nelze. 1) Žádná věrohodná úvaha se nemůže odvíjet od vyvrácené vstupní nepravdy (tou je lživé tvrzení, že katedra DV nepěstuje reflexi současného divadla). 2) Černá – mluví-li za skupinu nespokojenců – zří třísku v oku bližního, ne břevno v oku vlastním: kde jsou ti třiceti-, čtyřicetiletí dostudovaní doktoři a docenti, jimž by bylo možno v české teatrologii předat veslo? Publikační i pedagogické možnosti jsou jim otevřeny jako nikdy, katedry i periodika je však marně vybízejí ke spolupráci – kde je u čerta ta netrpělivá fronta před branami poznání?
Autor je divadelní vědec a publicista.