Rytěřování představám

S Miłoszovou abecedou dostává se do rukou českého čtenáře opět díl mohutného myšlenkového pásma, součást autorem neustále prodlužované diskuse s mrtvými i živými, se stoletím, které nedávno minulo, s literární tradicí nebo tvorbou vůbec.

Najdeme málo tak erudovaných básníků, jakým byl Czesław Miłosz. Svou vzdělanost nikdy nehalil do chomáčů pivní pěny, chtěl svou tvorbou diskutovat o nejzávažnějších otázkách lidského života zcela přímo, a proto volil sdělnou formu, která bývá označována jako klasicistická, bez dvojznačností, kolokvialismů, slovních hříček. Erudovaná otevřenost vůči kulturně-literární tradici, univerza­lismus témat, filosofický charakter – to je jedna řada důvodů, proč jeho tvorba oslovuje poměrně malý okruh českých čtenářů, jimž často vzdělanost a neskrývaná intelektualita splývá s pýchou (viz jedna z dostupných recenzí v internetových hlubinách), jimž je mnohem bližší škleb a výsměch Gombrowiczův, jeho poetika demaskující grotesky.

Východní univerzita

Další překážku v porozumění tvoří dějiny střední a východní Evropy, celá ta skrumáž historické mnohovýznamovosti pojmu Litva, propletenec různých kultur, etnik, náboženství, jimiž tuzemský egocentrický pohled spíše pohrdá a o nichž nemá valného ponětí, narušení stereotypu Polák-antisemita, Polák-rusofob etc. Co může z jakési Krasnogrudy na dnešní litevsko-polské hranici, jakýchsi Šetejn, Sejn či Vilna vzejít zajímavého? A hle, zde máme před sebou básníka, nota bene nositele Nobelovy ceny, který tvrdí, že podstatnou část vzdělání, kterou předává na univerzitě v Berkeley („Na univerzitě v Berkeley jsem vedl seminář básnických překladů, kde jsem využíval toho, co jsem se naučil na našem gymnáziu ve Vilně v hodinách latiny Adolfa Rożka.“ – s. 36), nabyl právě zde, že odtud pocházela řada dalších významných a pozoruhodných osobností.

S vědomím těchto recepčních obtíží sestavil, a nutno říci zdařile, překladatel Václav Burian ze dvou tematicky i formálně blízkých knih – Abecadło Miłosza (Krakov 1997), Inne abecadło (tamtéž 1998) – rozsahem zhruba poloviční výbor, nazvaný Miłoszova abeceda. Obě zmíněné knihy, plody zralé tvůrčí činnosti básníka, který překročil osmdesátku, můžeme zařadit po bok další řady retrospektivní esejistiky či drobných črt, jež v autorově pozdní tvorbě převažují.

Román mizí za obzorem

Formálně Miłosz využil žánru, s nímž přišel významný katolický novinář, jízlivý polemik a sršivý ironik Stefan Kisielewski ve své knize anekdot a vzpomínek na lidi, s nimiž měl co do činění, nazvané Abecadło Kisiela (Varšava 1990 – předchozí verze Według alfabetu [Podle abecedy], tamtéž 1988). V této personalizované historii sám vystupuje, a dost možná četba těchto vzpomínek ho ponoukla k tomu, aby tento žánr vzal vážně, nalil do nové formy témata, na něž se zvlášť v posledních pracích soustředil. Hesla osobní jsou ovšem u něj rozšířena o místní či pojmová, ač obsah rozvedený ve volných asocia­cích autora nezřídka zavádí někam jinam, než by se z jednotlivých titulků mohlo zdát.

„Místo abych mluvil o sobě, začal jsem se vyjadřovat zprostředkovaně a skládat něco jako rejstřík životopisů a jevů,“ nacházíme psáno na s. 41. A na samém konci: „Snad je tu ostatně Abeceda místo čehosi jiného: místo románu, místo eseje o dvacátém století, místo pamětí“ (s. 249). Problematika tvorby je jedním z ústředních Miłoszových témat, a proto se u této nenáhodné volby žánru chvilku pozdržme. Už před obdržením Nobelovy ceny se zabýval potřebou nalézt vhodný prostředek vyjádření, když dosavadní osvícensko-romantický model „literární literatury“ selhal. Abecedou vychází vstříc čtenáři, který je natolik literárně poučen, že si poskládá svůj výsledný obraz Miłoszova vidění světa sám. Autor používá tohoto efemérního žánru v době, kdy lidstvo a kultura prochází hlubokou přeměnou, kdy ústřední synkretický literární žánr – román – mizí za obzorem, a nový se ještě nezrodil.

(Dovolím si zde literárněhistorickou odbočku, neboť takovéto žánrové proměny provázely epochální změny i v minulosti. Oblíbenou a pro českou raněnovověkou literaturu klíčovou Kroniku českou Václava Hájka z Libočan z roku 1541 zhruba o padesát let později přepracuje Daniel Adam z Veleslavína jako Historický kalendář, pěkně ke každému kalendářnímu dni nějaká událost, nějaký příběh. Snaha jinak uspořádat popisovaný materiál pak vedla přes obrovitý latinský kalendář českých dějin a postav Jiřího Crugeria, nazvaný Sacri pulveres, až k monumentální encyklopedii Bohuslava Balbína Miscellanea historica regni Bohemiae, 1679–1688.)

Válka dobra se zlem

Krátké eseje, v nichž nenajdete vtipné historky nebo výroky, ale kratičké vystižení podstaty myšlení a jednání jednotlivých osob, poodhalení hybného činitele životů přátel, oponentů či velkých osobností, které určovaly duchovní klima Miłoszova věku, i kdyby jimi mělo být třeba odhalení něčí homosexuality, alkoholismu či jiné intimní stránky, obsahují i nelítostná vyjevování vlastních slabin, omylů, hloupostí. Zejména se to týká narážek na vlastní obcování s komunistickými idejemi, s nimiž se sice poměrně brzy rozešel začátkem padesátých let, avšak možná právě proto s nimi v pozdní tvorbě bojuje. Komunismus je pro Miłosze jednoznačně na pólu metafyzického zla, proto politické narážky v Abecedě i jinde svádějí kritiky k tomu považovat jejich autora za manichejce. Miłoszův autoportrét se promítá nejspíš na konci rozsáhlého hesla „Arthur Quinn“, které je věnováno jeho oblíbenému žákovi: „erudice mu byla pouhou maskou tužeb planoucího srdce, které milovalo Boha a nenávidělo zlo“ (s. 194). Jistě, i zde lze mluvit o manichejské polarizaci, ale myslím, že to není zcela výstižné.

Hlavním tématem Miłoszovy tvorby je totiž vztah mezi vědou, náboženstvím a uměním. Autor toto téma asi nejviditelněji předkládá ve svém rozsáhlém eseji Země Ulro (1977; pokud by nějaký Miłoszův text měl vyjít česky co nejdříve, pak právě tento). Rytěřuje zde ve jménu představivosti, imaginace, ve světě, který se rozpadá do jednotlivých, vzájemně se vylučujících diskursů, což je předvedeno na několika myslitelích 18. a 19. století, k nimž se ve své tvorbě, i zde v Abecedě, neustále vrací. Po opuštění náboženského pojetí světa a vítězství vědeckého diskursu upadá lidská schopnost zachytit svět v jeho složité mnohovrstevnatosti. V Abecedě jsou echem těchto úvah zejména hesla „Andělská sexua­lita“ a „Suzuki“. Odtud pramení Miłoszova snaha upozorňovat na nebezpečí hrozící současnému člověku, chápaná plně jako válka dobra se zlem, odtud se berou apodiktické výroky jako v hesle „Biologie“: „Nejdémoničtější z věd, protože podrývá naši víru ve vyšší poslání člověka“ (s. 57). Na jedné straně „chaotická empirie poskvrněná smrtí“ (s. 78), na druhé straně stejně varovné zjištění: „Je možné, že už vlastně žádná skutečnost kromě té smyšlené neexistuje?“ (s. 142)

Nikoli, zde jsme se nedopídili, jak by zvláště z českých reakcí bylo možné očekávat, jakési anachronické devótnosti, koneckonců autor vždycky byl z hlediska vyhraněných náboženských doktrín podezřelý („O chození do kostela rozhodují potřeby lidské bytosti, zatímco znalost katechismu, ba ani zběhlost v takzvaných pravdách víry není nejdůležitější, ač je žádoucí.“ – s. 129). Zde není v sázce nic menšího než oblast představivosti, bytostně lidské dimenze stále ohrožované rozpolceným vnímáním světa, do něhož vstupují nová zástupná šidítka („Nelze se vyhnout otázce, co se bude dít s podobnými jmény-zkratkami v kultuře pohyblivých obrázků, která parazituje na veškerém lidském díle.“ – s. 200). Jedinou šanci vidí Miłosz jinde: „Posiluje nás všechno to, co člověka činí větším, co ho ukazuje jako mnohorozměrnou bytost“ (s. 177). Proto ten patetický tón, proto boj dobra se zlem, proto třeba i mnohorozměrná Abeceda.

Jistě, Miłosz bývá vnímán jako autor krajního pesimismu („Hrůza je pravdou světa živých bytostí, zatímco civilizace se zabývá maskováním této pravdy.“ – s. 38), bývá mu vyčítán jeho gnosticismus (není tu náhodou zaměňována analýza předmětu a její výsledky za názor zkoumajícího?), přesto ještě na sklonku svého života vyvolávaly jeho knihy a básně velké diskuse v rodném Polsku i ve světě, jednou dokonce reagoval i Jan Pavel II. Tyto diskuse nás však míjejí, asi jako obyvatele Hobitína svět války dobra se zlem, z něhož se vracejí nemnozí, a těm nakonec stejně nikdo nerozumí.

(Zcela nakonec poznámka k jinak výbornému překladu: s povděkem přijímám tradiční Vilno místo dnes užívaného Vilnius, proč ale ne Kovno místo Kaunas? Miłosz na několika místech kaceřuje politickou korektnost a v jeho světě jsou tyto litevské verze místních jmen zbytečné. „Indiáni střední Evropy“, jak se říkalo vyhlazenému baltskému plemeni, se od 19. století píší česky Jatvěž a Jatvězi či Jaťvingové, čímž by bylo lépe zastoupit polské Jatwież, Jadźwingové, které ponechává překladatel.)

Autor je bohemista a polonista.