Z důvodu kulturně-politických obstrukcí bylo české písemnictví barokního období po dlouhá desetiletí vytlačováno na okraj zájmu badatelů i laické veřejnosti. O tom, že se mu v poslední době dostává stále větší pozornosti, svědčí kromě mnoha dalších publikací také nově vydaná kronika chrudimského malíře Josefa Ceregettiho.
V podstatě by stačilo kratičce anoncovat, že v chrudimském muzeu vydali místní kroniku sestavenou kolem roku 1789 jedním měšťanem, zopakovat nějakou tu pochvalnou figuru, mírně vytknout nějaký ten nedostatek, čtenářovy oči by mihly směrem k jinému titulu a hladina paměti by se v záplavě jiných, důležitějších publikací definitivně uzavřela.
Důvodem, proč chci věnovat této edici více prostoru, jsou dva osobní zážitky z letošního roku, kdy jsem se od učitelů jedné základní školy a následně od jedné učitelky gymnaziální dozvěděl, že na konci 18. století se už v Čechách nemluvilo česky. Vzhledem ke skutečnosti, že tento nesmysl je stále vtloukán do hlav dalších generací, neudiví třeba názor Terezy Brdečkové, která v Respektu č. 29/2005 píše, že náš „jazyk jsme resuscitovali uměle“. Ocitli jsme se v tautologické pasti: to, co je dnes označováno jako literatura, u nás v česky psané podobě na konci 18. století téměř nenacházíme, ergo je pravděpodobné, že se v té době už vlastně česky ani nemluvilo. A jestliže se nemluvilo česky, někdo byl touto situací vinen... a dál to asi všichni znáte.
Objektivizované osobní paměti
Chrudimský malíř Josef Ceregetti (1722–1799) sepsal kroniku svého rodiště na zakázku místní elity, která používala češtinu dokonce i jako úřední jazyk až do neblahých josefinských reforem. Tuto skutečnost rozkryl důkladnou sondou „Užívání češtiny jako úředního jazyka v druhé polovině 18. století na příkladě města Chrudimě“ ve sborníku Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18 století (Rychnov nad Kněžnou 1999) jeden z editorů kroniky, Tilman Berger, vynikající německý bohemista. Ceregetti pocházel z rodiny italského původu, která se domestikovala v 17. století v českojazyčném prostředí (další narušení obvyklého pobělohorského stereotypu); jeho zájem o historii dokládají ještě jiné autografy opisů různých českých knih.
Žánr kroniky byl pro pozdně barokní městskou elitu stále velmi prestižní a přitažlivý. V muzejních sbírkách se nachází několik rukopisných městských kronik z této doby, historie některých českých měst v duchu barokního dějepisectví se objevují i tiskem až do 19. století. Případ Ceregettiho kroniky je zajímavý tím, že dílo nepatří mezi nejlépe zpracované, čímž naznačuje, kde vést hranici mezi dobovým amatérismem a profesionalismem. Vlastně jde spíše o jakési objektivizované osobní paměti na to, co se přihodilo během autorova života a života zadavatelů rukopisu, z jejichž osobních pramenů a zápisků vycházel, doplněné o výpisky vztahující se k dřívějším dějům města, a to vše chronologicky uspořádané. Přesto je tato lokální historie plná cenných detailů (a citací z dnes ztracených knih), z nichž některé zaznamenal malíř Ceregetti v podobě půvabných akvarelů.
Kulový blesk, sucho, duha
Autora v tradičním duchu raně novověké historiografie zajímá především vše, co vybočuje z jinak nedefinovaného běžného života, tedy nebeské úkazy, kulový blesk, sucho či duha v zimě, krása krajiny, zdravohojitelné vody, překotné politické události. Aktuálně zní záznam k roku 1584: „v říjnu kvetly stromy, jahody a hrách daly druhou úrodu, a pak přišel mor“. Často se jedná o věci, které narušují uvyklý pohled na náboženství: ženitba kněží, předkové museli světit svátky Husa a Jeronýma, monstrance dělané z kalichů, historie ranění obrazu Spasitele od Švédů (s citovanou písní z roku 1643), protestantské bohoslužby na radnici se zpěvem a kázáními za pruského vpádu roku 1742, východočeský misionář s pověstí svatosti P. Antonín Varhaník (1676–1759), roku 1762 translace sv. Viktorina... Celek doplňuje výčty místních úředníků a církevních hodnostářů. Ukrývá se za tím za vším pocit rozpadu dosavadního světa, symbolizovaný pohyby vojsk a mocipánů: napřed roku 1736 mašírují městem ruská vojska, načež Chrudimští mají možnost ve čtyřicátých letech vidět na vlastní oči pruského a polského krále, následně v letech sedmdesátých k nim zavítá císař Josef II., jehož reformní kroky pak autor nenápadně kritizuje.
Vraťme se k problematice jazykové: Ceregetti psal dobrou češtinou, jako rušivé bude dnešní čtenář pociťovat nanejvýš slova spojená s administrativou (suplikací, fundírování, kasírování; ráčí poručiti spraviti) či typickou barokní figuru využívající alternaci v pádových koncovkách (královského věnnýho a krajského města; jiní pracovité lidi). Zjevně konzervativní Ceregetti a jeho okruh nemuseli sdílet hodnotový systém volteriánsky laděných obrozenců, nemuseli však ani křísit rodný jazyk, neboť pro ně představoval přirozený vyjadřovací prostředek, jímž plynule vládli. Pro někoho pikantní, pro někoho historicky spravedlivá může být okolnost, že nás na to upozorňuje německý editor.
Ceregettiho kronika je vydaná ve dvou svazcích: fototypicky, čímž vynikají reprodukce barevných akvarelů a autorův dodnes čitelný krasopis, a transkribovaně (zde mohl editor využít větší volnosti, kterou mu nabízí fototypické vydání originálu, a přizpůsobit text blíže k dnešní ortografii). Bohatě vypravené vydání ukazuje, co všechno může dnes nabídnout regionální přístup a znalost lokálních pramenů. Vyvstává nakonec logická otázka: Čím se asi baví dnešní elity (nejen) východočeských měst?
Autor je polonista a bohemista.
Josef Ceregetti: Historia chrudimská.
Edd. Tilman Berger a Tomáš Malý, Regionální muzeum v Chrudimi 2005.