Vykazování

Tak jako mnozí jiní jsem však byl zaskočen a zklamán zjištěním, že jde o druhé vydání známé stejnojmenné knížky. Zde tedy shrnuji několik výhrad k nové edici Editora a textu.

Knížka vyšla poprvé roku 1971, ale její předmluva je datována 1969, a jak doložili editoři jejího druhého vydání, vznikala vlastně před čtyřiceti lety. Její autoři tvrdí, že předchozí Kritické ediční zásady (1947) už nedostačují (s. 99), takže připomeňme, že příručka byla sestavena v konkrétní době jako dobový výsledek diachronních i synchronních (ty připomínají současní editoři na příkladu vydání Bezruče) diskusí a polemik. Jedná se sice o diskuse a polemiky poučné a zajímavé, leč dnes přeci jen vzdálené, odsunuté do pozadí novými problémy. Naše knížka se tak stává především historickým dokumentem, což potvrzují i další její roviny: doporučované úpravy pravopisu, výběr exemplárních autorů, uvažované technické možnosti soudobého editora, a vlastně i ediční poznámka a komentář editorů jejího druhého vydání – ke všem těmto složkám se ještě dostanu.

Pojmy a dojmy

Přes tyto počáteční výtky nutno vyzdvihnout, že ve své době přinesl Editor a text vstřícné a otevřené uchopení problému, i když, jak podotýkají dnešní editoři této příručky, reprezentuje v podstatě jen jeden z proudů myšlení o literatuře – strukturalistický (s. 153). Definici výchozího pojmu převzali tehdejší autoři od známého polského textologa Konrada Górského. Text je podle něho „konečný jazykový tvar daný dílu autorem v tvůrčím procesu a vyjadřující takovou realizaci tvůrčího záměru, kterou umožnily podmínky při vzniku díla a spisovatelské schopnosti téhož autora“ (s. 19). Jedná se o jediné explicitní vymezení, v pozadí však lze vytušit, že text je chápán jako abstraktní idea, nevázaná na hmotnou realizaci. V ideál­ním případě má editor směřovat k nalezení jednoho dokonalého kanonického textu, textu zbaveného všech nedostatků, jako jsou písařské a tiskové chyby a jiná poškození, cizí zásahy etc., textu, z něhož je patrná autorská autenticita. Autoři se snaží zpřesnit příliš svazující pojem „vydání poslední ruky“, důležitější je podle nich umělecký záměr – vydání poslední tvůrčí ruky (s. 28), není však zcela jasné, co uměleckým záměrem nebo tvůrčí rukou míní. Zachycení textu ve všech jeho vývojových etapách je pro autory rezignací na textovou kritiku, vzdání se výsledků kritického hodnocení vývoje a historie textu (s. 21). S tím však, jak uvádějí současní editoři, už v té době polemizuje Oldřich Králík: „Dá se soudit, že u kritického vydání moderních autorů (zvláště u děl se složitým textovým vývojem) bude stále více převládat úkol zachytit proměny textu v jejich úplnosti a mnohotvárnosti nad úkolem vydobýt kanonizovaný, tj. autentický a závazný text.“ (s. 165).

Nositelé pokroku

Autoři považovali za zcela samozřejmé, že s příručkou bude pracovat editor textů, v nichž podle strukturalistických definic dominuje estetická funkce; v první části se objevují odkazy na edice děl spisovatelů jako Klicpera, Mácha, Němcová, Neruda, Heyduk, Jirásek, Nováková, Zeyer, Machar, Sova, Stašek, Bezruč, Wolker, Neumann, Hora, Mahen, K. Čapek, Olbracht, Vančura, Seifert, Nezval, Majerová, Halas, Buonacini. Hodnotová kritéria při výběru jsou zde opět dobová, a aniž chci snižovat krásu a význam děl zmíněných autorů, jakož i jejich tehdejších editorů a vykladačů, nemohu než konstatovat, že si zde jedna vyhraněná metodologie našla vhodný materiál ke své prezentaci. Zcela chybí starší (středověká a raněnovověká) literatura, obrození je omezeno na minimum, u zbytku absentují vrstevníci jiné názorové orientace, u nichž bychom nalezli další textologické problémy, jejichž řešení by mohlo příručku jen obohatit (vezměme si třeba takového Jakuba Demla).

Brzy jazyk nazývati

Zcela specifické problémy přináší znovuotištění poslední části knížky nazvané „Příloha. Úprava pravopisu“. Pravidla pravopisu se od doby vydání poněkud změnila, tudíž nekomentovaná prezentace této části knížky jen zvýší napětí, které dnes symbolicky vyjadřuje konservativismus časopisu Babylon na jedné a modernizmus časopisu Vesmír (až na úlitbu českým snobům v psaní slova „filosofie“) na druhé straně. Editoři druhého vydání dodávají: „Chceme zde jen upozornit na skutečnost, že to byla právě oblast pravopisných úprav, jíž byl v příručce Editor a text věnován značný prostor a která se stala pro ,běžného‘ uživatele (například redaktora) nejvyužívanější částí.“ (s. 172) Právě proto by však tato pasáž neměla být znovu vydána! Odhlédneme-li od těchto velmi citlivých skutečností, nelze bez povšimnutí pominout dvě pasáže ortografické části příručky. „Pravopis je konvenience doby, pouhé značky mluveného slova“ (s. 64), píší autoři. Toto pojetí však obstojí pouze tam, kde máme představu o zvukové realizaci zapsaného projevu. U starší literatury bychom s ním nepochodili, navíc pravopis obecně vždy inklinuje ke konzervativismu a není přesným fonetickým záznamem, a tak je zvuková stránka zapsaného pouze dalším velmi pochybným ideálem tohoto přístupu k ediční praxi. Ani dobové mluvnice nedávají, podle mého názoru, obraz tehdejší „normy“ (s. 65); hledat v nich oporu znamená podlehnout názorům určité dobově vlivné skupiny jazykovědců (zvlášť patrné je to u raněnovověkých gramatiků, ale nemyslím, že by to neplatilo o pozdějších brusech či ještě pozdějších „objektivních“ mluvnicích).

Editoři Editoru editorům

Vlastní přínos novodobých vydavatelů Editora a textu je nezpochybnitelný v skutečně pečlivé přípravě a ve vystopování autorského podílu jinak v podstatě anonymního kolektivu prvního vydání. Flaišman s Kosákem také patřičně poukazují na obavu z eklekticismu (s. 170), kterou sice prezentují jako dobovou, ale která podle mne provází každý ideologicky vyhraněný proud myšlení, a tím jistě strukturalismus byl a často ještě je. Problematická však zůstává celková koncepce: znovuvydaná knížka Editor a text dnes není praktickou příručkou, nýbrž až nesmyslně pietně a historicky vydaným dokumentem. Její editoři sami nemají příliš jasno, jak se s výše zmíněnými rozpory vyrovnat. Na jednu stranu poukazují na praktičnost knihy, na druhou stranu v podobě jakýchsi zkratkovitých hesel upozorňují na jiné, mnohdy zajímavější přístupy užívané v posledních letech v zahraničí. Trochu to připomíná buddhistické kóany, jimiž mistr v kratičkém paradoxním příběhu žákovi zpochybní dosavadní nedostatečné poznání světa či podstatných věcí v životě.

Reálný futurismus

Klíčovým se mi nakonec jeví časový odstup. V šedesátých letech si asi jen autoři science-fiction dovedli představit dnešní možnosti prezentace textu. Specialisti na středověk se vášnivě přou o pojem fluidní text, jehož propagátorem v teorii i praxi je u nás šéf Oddělení starých rukopisů a tisků v pražském Klementinu Zdeněk Uhlíř. Tento přístup umožňuje prezentovat a vzájemně propojit více textových variant, aniž by se rezignovalo na textovou kritiku. Medievalisti mají náskok v tom, že pochopili, jak pochybné je hledání a rekonstruování ideálního autorského výchozího textu, a že doplňky jiné ruky či pozdější redakční zásahy jsou pro ně cennou stopou a východiskem k dalším zkoumáním, nikoli „chybou“, již je třeba emendovat. Není dnes těžké představit si i méně radikální přístupy využívající elektronická média. Jejich uplatnění se zajisté i u nás značně zvýší, neboť těžko si můžeme představit, že po sedmi tučných letech, jaká zažíváme, nepřijde sedm let hubených. Již nyní se některé malonákladové a specialistické sborníky, časopisy či jiné práce začínají vydávat pouze v elektronické podobě a vzhledem k radikálně nižším nákladům bude tento trend nepochybně pokračovat. Odlišná cesta od rukopisu k tiskárně také vedla k poněkud jiným pravidlům pro užívání typografických značek (jsou dostupná na internetu), rovněž editorům se dostává širších možností využít bohatství typografie v ediční praxi. Většina editorů se také nesetkává s vyhraněnou skupinou „literárních“ textů, nemluvě o tom, že povědomí o tom, co považujeme za literaturu, se proměňuje, stále více se důležitou součástí sdělení stávají obrázky, grafy a tabulky, takže i zde potřebuje novodobý editor najít radu a poučení – těch se mu druhým vydáním Editora a textu pohříchu nedostává.

Vykazování – matka hlouposti

Existují asi dvě možnosti, jak při vydání příručky, tedy užitkového textu pro editory, postupovat. Jednak lze použít materiály a zkušenosti dosavadní praxe, a to včetně knížky Editor a text, z níž se ovšem vyjmou nepoužitelné pasáže. Od prvního vydání recenzované knihy přece se ukázala spousta vzorových edičních řad, spisů, je možné zjistit si vnitřní normy a praxe různých nakladatelství etc. a vytvořit užitečný kompilát. Druhou možností je oslovit zkušené editory a zadat jim vytvoření nové příručky s ohledem na zahraniční praxi. Obojí je však organizačně a finančně náročnější, ale právě zde spatřuji jádro celého problému. Jednodušší je přece vydat reedici kdysi záslužné knihy. Dobře se to vykazuje.

Dávám si to vše, možná neoprávněně, do souvislostí s jinými jevy současného kulturního provozu. Zanedlouho z pragmatických důvodů skončí vydávání staročeského slovníku (u předložky „při“) v podobě, jaká bývá u slovníků obvyklá. Zbytek – excerpční lístky většinou z doby páně Gebauerovy – bude prezentován bez kontextových analýz či jakýchkoli úprav na internetu. (V tomto případě nepřínášejí nová média pokrok, nýbrž regresi.) Bude tak snadné vykázat vykonanou práci! A z jiných soudků: editorkou spisů Ladislava Klímy je zahraniční bohemistka, zahraniční bohemisti se značnou měrou podílejí na základním výzkumu raněnovověkého českého jazyka a literatury. Mají prostředky a zázemí, jsou si vědomi zásadních hodnot. My jsme přistoupili na kulturu vykazování, na kvantitativní pojetí, kdy doufáme, že překročením kritického množství vznikne jakási nová jakost. Skutečnou kontinuitu a skutečně současnou reflexi nás samých (o tom tento časopis referuje poměrně často) si zřejmě dovolit v dnešních bohatých časech nemůžeme. Nezbývá než dodat, že pokud není reedice Editora a textu zahájením většího projektu věnovaného problémům ediční praxe (případně i teorie), jedná se o čin zcela bizarní a nesmyslný.

Autor je bohemista a polonista.